Požehnaný i bolavý porod a šestinedělí aneb jak k nám vplula Lucie, nositelka světla

Sedím na posteli a brečím. Je šest hodin ráno a stále nemám svoje děťátko v náručí. Ohlédnu se na svého muže, který spokojeně spí. Jsme v porodnici. Téměř 100 kilometrů od domova, protože jsem si opět vybrala mimopražskou porodnici. Já jsem tu dokonce už třetí den a porod se stále nerozběhl.

Večer předtím už to vypadalo, že začínám rodit. Dokonce jsem po dohodě s lékařkou povolala z domova manžela. Aby to stihl, kdyby se porod rozjel podobně rychle jako u našeho druhého dítěte. To jsme jeli k porodu za Prahou jako o závod a dcera se narodila za 50 minut po příjezdu do porodnice.

Jenže túdle. Porod se nekonal a manžel už zůstal v porodnici se mnou.

I ten předchozí porod byl po termínu. Devět dní

Jenže teď už jsem po termínu dní dvanáct, začíná den třináctý a stále nic. A já už jsem třetí den v porodnici. Mám za sebou Hamiltonův hmat na vyvolání porodu a několik dávek hormonů v podobě jakéhosi pitíčka. A taky už asi patnáct monitorů (monitoruje se tím srdeční akce miminka a děložní stahy).

Pan primář teď ráno přes sloužící lékařku vzkazuje, že je potřeba přistoupit k intenzivnější akci. Nejpozději večer. Holt jsme v Česku a ne v cizině, kde se dost často ženy nechávají bez zásahů a vyvolávaček i čtrnáct dní po termínu.

Jenže já jsem už podle papírů starší rodička (za takové se považují všechny ženy nad 35 let), je to mé deváté těhotenství (ano, pět dušiček po zamlklém těhotenství a jedna po mimoděložním, jsou v nebi, což také znamenalo šest kyretáží a laparoskopickou operaci) a ještě navíc nosím pod srdcem hypertrofické dítě.

Že ten termín neznáte? Já ho taky neznala. Prostě naše holčička je velká a váhový odhad zní kolem 4230 gramů. Porod dětí s váhou přes 4 kila je lékaři předem považovaný za situaci, která může být problematická. Ale já od svých porodních asistentek vím, že se dají přirozeně porodit i pětikilové děti. Dokonce bez porodních zranění.

No nic. Čeká mě další hormonální pitíčko a jestli se do večera porod nerozběhne, půjde se cestou aplikace oxytocinu do žíly a prasknutí plodové vody. To fakt nechci.

Navíc čím víc zásahů předem nebo i v začátcích porodu, tím je i větší pravděpodobnost toho, že (urychlovaný) porod skončí císařem.

A to jsem chtěla co nejvíc přirozený porod

Ale už teď se do něj zasahuje léky na vyvolání porodu. Navíc jsem i kývla na antibiotika, protože stejně jako u první dcery mám pozitivní výsledek na streptokoka.

V některých západních zemích se sice už streptokoková “infekce” neřeší, ale u nás stále ještě ano. U starší dcery jsem kvůli tomu podepsala revers. Stejně by mi kvůli rychlému průběhu porodu antibiotika ani tehdy nestihla vykapat.

Teď už jsem tlaku systému ale déle vzdorovat nedokázala a raději si je i s ohledem na prodlužující se délku mojí hospitalizace a psychický klid nechala dát.

Přichází čas na bylinnou napářku…

… a taky rebozo s mojí porodní asistentkou. Pokud je ještě něco, co by mohlo porodu přirozeně pomoct, sem s tím. Po proplakaném ránu a od lékařky povolené procházce v parku areálu nemocnice sbírám novou psychickou sílu a ještě prosím dvě kamarádky o energetickou pomoc na dálku.

Jedna posílá připomenutí toho, že na nás dohlíží andílci. Druhá mě na dálku trošku “poladí” energie a píše, v kolik se večer energeticky “sejdeme” a jak porod rozjedeme. Okolo půl osmé večerní dostávám poslední šanci na rozjezd porodu bez oxytocinu do žíly a to v podobě čtvrtky hormonální tabletky zavedené přímo do porodních cest.

A začnou se dít věci.

Ještě si sice s manželem, který celou sobotu strávil v porodnici se mnou, stihneme pustit film Mamma mia, ale už ho kvůli nastupujícím bolestem každých pět minut zastavuji. Tentokrát to totiž porod skutečně je.

Jenže jak je chemicky vyvolaný, bolí to jako… Omlouvám se manželovi a ulevuji si sprostými slovy, protože tohle je fakt maso. Zpívám nebo spíš jaksi ómuji (nebo jak to mám jinak nazvat). A taky chodím po pokoji.

Jak později vzpomíná porodní asistentka, prý jsem byla hodně roztomilá, jak jsem se snažila svoje bolesti zpracovat, rozcházet a prozpívávat. No nevím. :)

Navíc tuhle bolest nezpůsobují klasické kontrakce, ale nastartovaná děložní činnost od té tablety. Jestli se to brzy nepřeklopí na klasické porodní bolesti, tak asi začnu prosit o tlumení léky.

Nakonec mi pomáhá sprcha, kde prozpívávám bolest. A taky líbání

Vzpomněla jsem si totiž na kamarádku, která prolíbala s manželem velkou část porodu. Až po jejím sdílení jsem se dozvěděla, že líbání a uvolnění rtů pomáhá při otvírání děložního hrdla u porodu. Propojení úst a porodních dějů zmiňuje i Majka Staňková ve skvělém videokurzu Porod bez obav.

Ve chvílích, kdy to bolí nejvíc, si proto přitáhnu manžela a začnu ho líbat. Docela to zabírá. Bolest z chemického pošťouchnutí porodu se konečně překlápí ve velmi intenzivní a v rychlém sledu nastupující kontrakce. Manžel i díky tomu může vypnout počítač a balí naše věci z pokoje zvaného “čekanky”.

Přesouváme se na porodní sál.

Dívám se na hodiny. Jedna z žen, se kterou jsem byla domluvená na energetické propojení a “rozjezd” porodu, mi říkala, že lepší datum pro narození je 11. července než 10. července. Jenže do půlnoci zbývají skoro dvě hodiny. Bleskne mi hlavou, že důležitější je, ať už to mám za sebou.

Desátého nebo jedenáctého? Začíná mi to být fakt jedno

Zkusím se napojit na naše miminko a říct mu, ať si vybere čas, jaký chce. Ale že ty bolesti jsou hrozné, takže já beru i desátého. :) Pak už porod nabere ještě na větší síle a intenzitě.

Jdu do porodní vany a vypadá to, že se mi splní dřívější sen o porodu do vody. Jenže na finální tlačení je mi vana už nepohodlná. Za pomoci porodní asistentky a svého muže se přesouvám, spíš už padám, na žíněnku připravenou hned vedle vany.

Během několika kontrakcí tam na boku porodím svoji druhou dceru. Bylo to celé tak intenzivní a o to intenzivnější a úlevné jsou i moje pocity. Je to nádherná chvíle. Mám ji na břiše, protože má krátký pupečník a sama si kontroluji, že je to holčička.

Najednou se ale porodní asistence stáhne tvář a začne volat: “Krvácí. Oxytocin.” Rychle se domluvíme, že manžel přestřihne pupeční šňůru a mě přesunou na porodní lůžko. Druhá porodní asistentka přiskakuje s oxytocinem. Kanyla ponechaná po aplikaci antibiotik se tak zase znovu využije.

Ztratila jsem zhruba půl litru krve

Během chvilky naštěstí krvácení přestává. Jen už nemám Lucinku na sobě a dcerku kontroluje dětský lékař. Přijímám to jako fakt, i když jsem si přála, aby byla prohlédnutá na mém břiše anebo až dvě hodiny po porodu.

Nevadí. Po kontrole mých porodních cest a porodu placenty ji dostávám během pár minut zpátky na tělo a ona si za chvilku sama vyhledá zdroj svojí obživy.

Vyhledám očima manžela. Ptám se, jestli připíšeme do papíru na matriku předběžně domluvené druhé jméno. To, které vymyslel on. Lilien. Ano.

Lucie Lilien s porodní váhou 4280 gramů je na světě. Porodila jsem ji bez zranění (byť s následným krvácením, jehož příčina se nezjistila – údajně se to častěji stává při třetích a dalších porodech) tři čtvrtě hodiny před půlnocí na žíněnce jen za asistence porodní asistentky a mého muže. Toho jsem se držela za ruku a ve finále mu téměř do ní kousala. ;)

Dcerka je zdravá a spousta porodních přání se mi splnila

Chtěla jsem opět rodit mimo porodní lůžko, třeba i do té vody. Vyzkoušela jsem si vanu a nakonec zjistila, že pozice na boku na žíněnce je pro mě nejlepší. Navíc porod proběhl bez zranění a i díky tomu jsem i přes relativně velkou ztrátu krve zůstala ve velmi dobré kondici a byla dřív fit.

Téma pánevního dna po třetím porodu tu už zmiňovat nebudu, to by bylo na další samostatný článek. Řeknu jen, že ho musím posilovat a dostat zpátky do kondice.

Okolnosti porodu ale byly současně dost jiné, než jsem čekala:

  • kvůli mému krvácení totiž neproběhl úplně stoprocentní bonding (kontakt tělo na tělo a mazlení si ale maminka s miminkem můžou užít a dosytit i později)
  • byla jsem znovu jako u první dcerky připravená odmítnout podání antibiotik a podepsat revers, ale nakonec jsem na ně kývla a kvůli nerozbíhajícímu se porodu jsem dostala rovnou tři dávky
  • nejhorší však bylo čekání na porod a celý proces kolem jeho vyvolávání

Vyvolávačka a pobyt v nemocnici mi prostě dali zabrat. Hlavně psychicky. Když jsem navíc při pravidelných monitorech přímo v porodnici viděla, teda spíš slyšela, jak ostatní ženy rodí a já stále nic, bylo to o to náročnější.

Prostě jsem si docela zobla, to je asi ten nejvýstižnější výraz.

Požehnané i bolavé šestinedělí

Že spousta žen v šestinedělí nebo prostě v prvních týdnech po porodu upadne minimálně do tzv. poporodního blues se ví, někdy se to však překlopí až do depresí.

Ani jedno se mě naštěstí netýkalo, ale stejně se některé věci musely usadit a musela jsem si je tzv. zpracovat.

Poporodní blues má až 80 % žen a projevuje se psychickými výkyvy, které jsou spojené s kolísáním hormonů. Střídají se návaly radosti i smutku. Obvykle do dvou týdnů od porodu odezní. Nicméně u některých žen negativní myšlenky dlouhodobě přetrvávají a mohou se rozvinout v depresi. 

Zdroj: iDNES.cz

Já vím, že objektivně a z cizího pohledu nebylo asi co zpracovávat, ale já cítila, že na rozdíl od porodu první dcerky tam nějaké malé trauma (nebo jak to nazvat) mám.

Nejprve jsem si musela psychicky zpracovat tu obrovskou fyzickou bolest, kterou jsem prožila. A troufnu si říct, že předchozí dva porody bolely hodně, ale tohle bylo ještě o kus silnější.

No a o něco později jsem si uvědomila, že jsem vlastně i naštvaná. Na sebe a svoje tělo, že nespustilo porod zcela přirozeně. Navíc jsem i ke svému překvapení zjistila, že jsem naštvaná trochu i na naše miminko. Že na sebe nechalo tak dlouho čekat a že porod tak bolel.

Ale asi to tak mělo být. Věřím totiž, že si naše duše před příchodem na svět volí zkušenosti, které mají prožít. A asi nejen já jsem si musela touhle zkušeností projít. Asi si to takhle měla prožít i naše Lucinka.

A proč se se svými niternými pocity vůbec tady svěřuju? Protože bych chtěla říct, že porod je tak zásadní přelom pro matku i dítě, že kromě pocitů štěstí a radosti se mohou objevit i pocity smutku, bolesti, ale třeba i selhání, viny nebo naštvání. Třeba po neplánovaném císařském řezu, velkých porodních zranění nebo zdravotních problémech miminka nebo maminky.

A nemusí to být jen u maminky, poporodní smutky nebo až deprese se mohou rozvinout i u otců. Sice v mnohem menší míře, ale mohou.

Pojmenovat a zpracovat

Já jsem si ty svoje pocity pojmenovala a rovnou zpracovala. Za pomoci EFT, dýchání a mentální práce. A viděla jsem díky tomu i to, jak se víc a víc do pohody a klidu v průběhu šestinedělí dostávala i naše holčička. Takhle malé miminko je s maminkou totiž ještě hodně propojené i po psychické stránce.

V průběhu šestinedělí jsem si navíc dovolila i fyzicky opravdu oddechnout a poprvé v životě téměř vypustila veškeré povinnosti. Nešlo to každý den, ale v rámci možností jsem se svým mužem a rodinou nechala opečovávat, zatímco jsem převážně ležela, kojila a přebalovala.

Tohle všechno (fyzický odpočinek a dopřát péči i svojí psychice) doporučuji i vám a není nutné kvůli tomu rodit a pořizovat si miminko. ;)

Prostě naučit se, že je potřeba pojmenovávat a zpracovávat i to negativní a nezatlačovat to hluboko do podvědomí. Ono to pak stejně někdy vybublá. Ať už v podobě emocionálního výlevu nebo třeba i nemoci. A taky si dovolte občas (alespoň na pár dní) úplně vypustit všechny svoje povinnosti a MUSy a jen tak být. Klidně třeba jen celý den zůstaňte v posteli.

A ano, není potřeba se stále jen “hrabat” v emocích a hledat, kde, jaké a kvůli komu nebo čemu mám nějaké trauma. Ale taky je fajn, když jste v nepohodě, si zkusit zjistit, z čeho tyhle pocity pramení a zpracovat si to. Někdy stačí si to jen pojmenovat anebo s někým probrat.

Věřím totiž, že vytažení menších či větších traumat a bolestí nám pomáhá být a žít ve větší pohodě, lásce a radosti. Tak jen do toho! Jestli nevíte jak na to, ozvěte se přes tuto stránku a podíváme se spolu na to.

PS: Lucinko, děkuji, že jsi nám svým narozením vnesla do života zase o kus víc světla a radosti. A i když mě to hodně bolelo, stálo to za to. Děkuji svým porodním asistentkám Petře a Markétě, z nichž jedna mě provázela druhou půlkou těhotenství a druhá v porodnici i samotným porodem.

Děkuji oběma mým energetickým podporovatelkám, Hance Randákové a Pavlínce Kovářové.

No a také děkuji svému muži, že respektoval moje přání rodit tak daleko od domova (ač jsem to původně takhle neplánovala) a neřekl na moje “výmysly” ani slovo. Naopak mi byl velkou oporou, líbal mě a držel v průběhu porodu za ruku.

Veronika Hanzlíková
Učím, jak se "nepo" ze života ani z jídla. Nejen proto, že žiju s diagnózou ulcerózní kolitidy, chronického zánětu střev provázeného často urputnými průjmy, ale taky proto, že jsem si v životě zažila už mnoho bolesti a už mě máloco rozhodí. :)

Díky tragické ztrátě prvního životního partnera, několika nepodařeným těhotenstvím a dalším problémům jsem začala makat na svojí mysli, emocích a také stravě. Nazývám to Vědomou a také laskavou výživou pro harmonii těla a duše - je to o laskavém a vědomém přístupu nejen ke stravování, ale také sám k sobě, svému tělu a duši. Víc o mně si přečtěte zde>>

Jsem autorkou tištěných a elektronických knih a videokurzu:

- 10 klíčů k tajemství potravin (elektronická)>>

- Příběhy českých superpotravin (tištěná)>>

- Ulcerózní kolitida a Crohnova choroba - jak žít a jíst kvalitně>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.