Včera mě objala plačící kamarádka při náhodném setkání na náměstí. Potřebovala najít v objetí alespoň na chvíli útěchu kvůli zdánlivé banalitě. Nedaří se jí totiž naučit dvouletou dcerku být bez plín a její okolí už se nad tím pohoršuje. V sobotu jsem se zase objímala při loučení se svými bývalými spolužáky z gymplu. Měli jsme […]
V posledních dnech na mě začal útočit strach. Strach, že nezvládnu dokončit včas svoji novou elektronickou knihu. Strach, že nedostatkem spánku ublížím svému tělu a pár dalších nepříjemných emocí. Některé dny hrozilo, že mě strach ochromí tak, že neudělám vůbec nic. Ale naštěstí jsem se doslova a do písmene zvládla vyklidnit. Jak jsem se uklidnila
Rozhodla jsem se vyhlásit mobilní a informační půst. Možná je to jen můj nápad, možná někdo podobné termíny taky používá. A nesouvisí to s půstem od jídla nebo jiných chuťových lákadel. K nápadu s mobilním půstem mě přivedl zajímavý článek Můj okamžik bez mobilu, koučky a lektorky Ivany Štěrbové: „Přišla jsem na sraz s kamarádkou,
Do nadpisu jsem si netroufla to napsat takzvaně na plnou hubu, ale v textu si to dovolím. Pro ty z vás, které celé tohle téma nebo nadpis pohoršuje, vkládám malou omluvu. Omlouvám se, že si dovoluji článek pod názvem „Kdo se nikdy neposral, neví, co je život“ vůbec publikovat. Ale za svůj názor se omlouvat
Od doby, co jsem se naučila psát, jsem ráda zapisovala nejrůznější příběhy. Dokonce jsem si v pubertě psala deník. I proto se mi mezi ostatními dětmi, spíše puberťáky, přezdívalo Spisovatelka. V patnácti letech mi ke Spisovatelce přibyla Phoeboe (čti Fíbí). První přezdívka byla bohužel trošku výsměšná, protože má touha psát byla mými vrstevníky vnímána jako
