Příběh Martiny: Vyhrála jsem depresi

/ kniha, Martina Chomátová, Playeveryday, rozhovor

Martina Chomátová je mladá žena, kterou jsem začala sledovat před pár lety v době svojí první mateřské. Fascinoval mě její pohled na mateřství a to, že je možné ho prožívat jako hru a podobně brát celý život. Říkala jsem si, jak to tahle holka dělá a proč vlastně má v názvu svého webu Play Everyday neboli Hraj si každý den.

Až později jsem pochopila, že ji k této cestě dovedla mimo jiné poporodní deprese.

Martina je autorkou dvou knih. První je milá a krásná kniha pro děti i jejich rodiče, kniha s názvem Andromeda, elfka malá. A druhá knížka je právě o poporodních depresích a se jmenuje Vyhrála jsem depresi.

Martina v ní popisuje svoji cestu z deprese a opět potvrzuje moje heslo, že nemoc je cesta, nikoliv selhání.

V mém případě je to šest a půl roku. No průšvih to je i není. Je to samozřejmě náročné období, co si budeme povídat, asi by si ho nikdo dobrovolně nevybral. Dítě potřebuje naší neustálou péči a čím líp jsme jako matky nastavené, tím líp se to všechno dá zvládnout a tím líp dítě prožívá tenhle svět.

Když do cesty přiskočí nepříjemné pocity, a to v jakékoliv míře, je to náročné pro všechny zúčastněné. Nejen matku samotnou, ale i dítě, celou rodinu a její blízké.

Navíc v tom koloběhu často maminky nemají jak nabrat sílu, jak zastavit a dosytit se. Je to období, kdy máme pocit, že jsme se někam vytratily. A to je samozřejmě do určité míry správně. Ale v některých případech ženy spadnou hluboko a utápí se ve svých pocitech, zažívají obrovský vztek, nenávist, vinu, smutek, frustraci atd.

Říkám tomu takový vražedný elixír.

Před mateřskou jsem učila angličtinu a jezdila závodně snowboardcross. Hodně jsem cestovala a měla úplně jiný život, než teď s dětmi :). Porodem se tedy změnilo hodně. Byl by to dlouhý seznam.

Ale v čem mě konkrétně změnila poporodní deprese? Určitě jsem si začala víc vážit života, mé rodiny, mého zdraví a hlavně mé pohody a spokojenosti. Začala jsem být citlivější vůči sobě, vůči svému tělu i vůči okolí. Úplně se mi proměnily životní hodnoty. Mám pocit, že to předtím byl nějaký minulý život. Skoro nezůstal kámen na kameni.

Byla jsem hodně mužsky založená. Což jsem pořád dost, ale už se to hodně změnilo. Ono nejde moc být mámou a chlapem zároveň. I když někdy si říkám, že jsem takový táta v sukních.

Deprese mimo těhotenství a porod jsem nikdy nemívala. Vlastně to u mě bylo dost nedostatkem pohybu v těhotenství a po porodu a taky obrovské hormonální změny. Ale stále přicházím na kloub tomu, co se všecko na té psychice podepíše. Spoustu souvislostí už jsem našla a neustále se objevují nové. Fascinuje mě to.

U mě to trvalo asi 4 měsíce, ta nejhorší část. Samozřejmě nějaké emocionální propady jsem měla i poté, ale už jsem nějak normálně fungovala.

A co mi pomohlo? Asi nejvíc jóga bych řekla. Jelikož jsem celkem brzy přestala kojit, byla jsem postradatelná (tehdy to pro mě opravdu bylo vysvobozením, i když dnes už to vnímám jinak) a mohla jsem začít studovat lektorský kurz jógy.

Tím jsem vlastně začala nahlížet na život, tělo, psychiku a celou tu realitu úplně jinak.

A taky mi pomohlo se postupně vracet alespoň k nějakým střípkům z mého bývalého života. Ne doslova, ale jak to šlo. Prostě přidávat jakoukoliv dospěláckou radost a hravost. Nebýt jen zavalená povinnostmi a péčí o druhé.

Bála jsem se dost. Druhé těhotenství nedopadlo, takže jsem si mohla ozkoušet hormonální změny bez péče o dítě. A když se narodilo moje druhé dítko, zažívala jsem nejkrásnější stavy a období v mém životě. Nikdy bych tomu dřív nevěřila. Myslela jsem si, že si akorát ženy nevidí do karet a bojí se sdílet, že je mateřství taky husťárna. A ono… jo i ne.

Po druhém porodu to opravdu byla především krása. Teď mám za sebou třetí porod a to už bylo takové normální. Už je nás plný dům, takže do toho vstupuje i víc témat.

Myslím ale, že jsem poporodní depresi znovu nikdy nezažívala proto, že jsem se hodně začala poznávat. Nechtěla jsem to už nikdy zažít a začala jsem objevovat vše, co mě může podpořit ve spokojenosti. A na té objevné cestě jsem dál. Baví mě to. Hledat i sdílet.

Toho je asi hodně. Ale ani nevím, jestli je možné radit. Jednak každý příběh je jedinečný a pak já zpětně tu poporodní depresi vnímám jako krásný přerod v opravdovou a autentickou Martinu. Přineslo mi to velkou svobodu. A spokojenost. Taky proto tomuto nepříjemnému tématu dělám „reklamu“.

Aby se toho ženy, lidi nemuseli bát. Je to jen taková výzva, odhodit masky a začít si hrát. Ale ne na něco. Ale začít si život užívat. Víš, jak to myslím.

Ale dobře, nějaký tip dám. Možná právě ta jóga, nebo jakákoliv jiná práce s naším vnitřním světem, by mohla být ta správná prevence. Lektoruju těhotenskou jógu a spolu s meditací mi to přijde jako skvělá příprava na porod a období po porodu.

A taky – velká laskavost k sobě, ať už prožívám cokoliv. Je to taková úcta k tomu, kým jsem, v jakém těle obývám, a jaký životní příběh žiju.

Na to je taky mnoho tipů. Snažím se je všechny sdílet a každému sedne něco jiného. Jak už jsem zmiňovala – mně samotné pomohla jóga, meditace a sebeláska. Ale zároveň je dobré se v těch pocitech neuzavírat, chodit ven, co nejvíc do přírody, sdílet s ostatními ženami a třeba se podívat i na změnu ve stravování, což je zase Tvé téma.

Pokud ty pocity jsou opravdu náročné, mám vyzkoušeno, že naši psychiku můžou podpořit bachovky, homeopatika nebo Schusslerovy soli. No a na obě otázky bych mohla odpovídat do aleluja :-)

Je skvělé, že je toho opravdu hodně. Takže jde jen o to, vybrat si tu svou cestu, která se mnou v tu chvíli rezonuje. A vědět, že žádná cesta, žádný příběh není špatně.

Už teď je jasné, že Martiny knížka Vyhrála jsem depresi bude totální pecka a těším se na ni i já. Knížku si pořiďte tady >>>

Podobné články

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *