Když se ztratí radost…

Vypadalo to na obyčejné předvánoční odpoledne, vlastně spíš podvečer. Pekla jsem cukroví, děti si chvílemi spolu hrály a byly v neobvyklém poklidu. Práce mi šla pěkně od ruky a ještě ke všemu jsem se dívala na film podle svého gusta. Lásku nebeskou. Ne na Tlapkovou patrolu, Statečná autíčka a jiné dětské seriály.

Manžel nebyl doma a proto jsem se rozhodla, že předtím, než děti půjdu nahnat do koupelny, do pyžamek a pak spát, udělám ještě těsto na vanilkové rohlíčky. Prostě, aby se mi hezky odleželo. A až děti usnou, abych se mohla při jejich pečení dodívat na Lásku nebeskou a počkat na svého muže.

Zkrat

Zapomněla jsem ale, že máme obyčejný a jednoduchý mlýnek na ořechy a snažila jsem se rozsekat vlašské ořechy do rohlíčků v sekátku na cibuli značky Tupperware. Od stejné značky máme totiž jak mlýnek, tak právě cibulovač.

Prostě jsem si pamatovala, že něco na ořechy od Tupperware máme, ale můj v tu chvíli  zmatený, po víc než roce možná už trochu vykojený mozek, měl úplné mlýnkové okno. Kupodivu, rozemlít ořechy najemno kráječem na cibuli nejde…

Proto jsem si vzala tyčový mixér.

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že ani on na ořechy asi není to pravé ořechové, protože celá hlavice mixéru se mi ucpala rozcupovanými ořechy, se to stalo. Strčila jsem svůj levý ukazováček do hlavice mixéru, abych uvolnila ořechovou “kaši”, a omylem jsem si pravou rukou přimáčkla tlačítko start na mixéru.

Ořechy nejen jako superpotravina, ale také jako důvod zranění

Kdybych byla bývala

… vytáhla aspoň šňůru ze zásuvky. Jenže na kdyby se nehraje nikdy a v ničem. Vykřikla jsem a kuchyňskou linku, čerstvě uvařenou rýži a základ budoucího těsta postříkala moje krev. Ani to nebolelo. Magdalenka se rozplakala a Pavlík přiběhl celý vyděšený z koupelny. S hrůzou jsem koukala na svůj zkrvavený prst.

Co teď?

První, co mě napadlo, bylo zavolat si záchranku. Jenže jsem nebyla schopná si ani dojít pro telefon. Proto jsem poslala syna pro paní sousedku, se kterou máme moc fajn vztahy a Pavlík ji zná.

Začala jsem zkoumat, co přesně se mi stalo a zjistila, že jsem si kompletně podseknula nehtové lůžko. V tu chvíli jsem začala, spíš ze šoku než z krve, trochu omdlívat. Myslím ale, že paní sousedka, která v tu chvíli přišla do naší kuchyně, měla namále asi víc než já.

Nakonec mě probralo moje zažívání.

I když jsem v dlouhodobé remisi (klidovém stavu) ulcerózní kolitidy a poprvé po šestnácti letech víc než půl roku bez léků, stejně se zase znovu ukázalo, jak zažívání souvisí s psychikou. Ne nadarmo se střevům říká druhý mozek.

S čistou utěrkou obmotanou kolem ruky jsem běžela na záchod… Paní sousedka mezitím hledala u sebe doma obvazy a telefon, protože jsem jí nebyla schopná ani říct, kde mám ten svůj, nebo kde máme lékárničku.

Nakonec jsme udělaly základní převaz i za pomoci syna, který přispěchal se svým “lékařským” kufříkem. A není to jen tak obyčejný dětský kufřík, ale obsahuje vybavení staré autolékarničky ;-)

Paní sousedka zavolala mému muži, aby přijel, a já pak ještě svojí ségře, která si před pár lety ufikla kousek prstu čerstvě nabroušeným nožem. Ta mi potvrdila, že to nemám zkoušet nějak víc ošetřovat doma a prý ať ještě nakojím, protože mi ten prst asi při ošetření napíchnou nějakým oblbovákem.

Velký “king” alias kojící matka

Skutečně jsem nakojila, druhou rukou jsem ještě pomohla svému statečnému synovi sníst kaši (na rýži už nebyla chuť) a za asistence paní sousedky našla na internetu nejbližší chirurgickou pohotovost. V tu chvíli přijel můj muž.

Zůstal doma s dětmi a my ženy jsme odjely. Na pohotovosti mi pan doktor skutečně prst opíchnul a celé podseknuté nůžko docela jednoduše odstranil se slovy, že to mám uříznuté vlastně hezky a čistě. Šití nebylo ani potřeba.

Jen rentgenu jsem se nevyhnula. K mému překvapení jsem si tyčovým mixérem způsobila i tříštivou zlomeninu distálního článku (poslední článek prstu).

Když jsem pak byla u jiné paní doktorky na prvním převazu, ptala se mě, jak moc mě to bolí. Byla překvapená, že jsem odpověděla: “Prakticky vůbec.” Vzápětí na to konstatovala, že nejsem první kojící matka, která tohle po takovém úrazu říká.

Hormony aktivované kojením asi matky nějakým způsobem chrání, dodávají jim sílu a snižují práh bolesti.

Psychické zranění

S odstupem necelých dvou měsíců musím přiznat, že největší zranění jsem si ale způsobila na duši. Ze šoku a představy, že mi možná bude kousek prstu chybět, jsem se psychicky vzpamatovávala mnohem déle, než fyzicky samotný prst.

V prvních dnech totiž nebylo vůbec jisté, jestli nehet znovu vyroste a navíc jsem vůbec netušila, jak moc hluboko jsem si tuhle oblast uřízla. Vytvořila jsem si mnohem horší představy, než to nakonec bylo ve skutečnosti.

Hlavně jsem ale musela vstřebat, že jsem to takhle zvorala.

Zaprvé, že jsem tu “blbou” šňůru nevytáhla z elektriky. Zadruhé otázku, jak jsem si mohla druhou rukou ten spínač mixéru přimáčknout. A za třetí, že jsem zapomněla na takovou obyčejnou věc jako je mlýnek na ořechy v naší kuchyňské lince.

Překvapil mě můj myšlenkový zkrat, obzvlášť po tak příjemném odpoledni s dětmi, cukrovím a Láskou nebeskou. Čekala bych, že se mi něco takového stane v nějaké hektické chvíli. Pravda, v tu chvíli už jsem trošku spěchala, abych připravila těsto před koupelí dětí, ale stejně… stále se jednalo o klidné, jedno z nejklidnějších, odpolední, které jsem v poslední době zažila.

Au, au

Jenže tohle nebylo všechno. Postupně jsme si od syna, který chodí do školky, popředávali celá rodina nejrůznější bacily a nemohli jsme se vyhrabat z rýmiček, kašlíků a podobných chuťovek. Nejsem na takové stavy zvyklá, protože nejrůznějšími homeopatiky, přírodními postupy a doplňky stravy zvládáme školkové bacily už třetím rokem bez problémů.

Po Štědrém večeru a několikatýdenním nachlazení už tělo řeklo dost a vystavilo mi stopku v podobě horečky, zánětu dutin a zablokovaných žeber kvůli urputnému kašli. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem věděla (nebo spíš moje tělo vědělo), že může zalehnout, protože jsme byli u manželových rodičů a na péči o děti nás bylo víc.

Raději rodit, než mít zablokovaná žebra

Plakala jsem bolestí a přemýšlela, co mi tohle všechno má říct. Cítila jsem, jak mi uniká nejen radost z Vánoc, ale i radost ze života. Zas a znovu. Kolikrát už jsem tohle prožila?

I roční dcerka, která je jinak naše velké sluníčko a svým narozením mi pomohla vrátit radost do života, se přestala tolik usmívat a stále ji teklo z nosu.

Podle psychosomatiky je rýma vnitřní pláč duše. Vlastně mi pomáhala plakat, ale i to bylo pro mě ubíjející. Kdybych byla nemocná jen já, ale obě děti soplily a kašlaly… a mně bylo čím dál víc smutno.

Začala jsem hledat, co potřebuji ve svém životě změnit tentokrát. A uvědomila jsem si, že jsem moc pracovala. Na sobě, na svém zdraví i podnikání (ano, i psaní těchto stránek, blogu a e-knih je podnikání). Zapomněla jsem se radovat a obyčejně žít.

Proto mým letošním cílem není nic menšího (nebo většího?) než se víc smát, víc se radovat a víc si zpívat. Chci prostě mnohem častěji jen tak být a taky psát a předávat svoje životní zkušenosti, moudrost a sílu nejen skrz Vědomou výživu. Chci začít pořádat víc živých akcí s vámi anebo i živých vysílání online.

Návrat k radosti

Jako první letošní akci s názvem “Jak (znovu) vrátit radost do života” jsem na konci ledna zorganizovala živé vysílání s mojí emoční koučkou a současně hostem, Terezkou Rothovou.

Mluvily jsme:

  • o tom, jak je důležité dýchat (od 12. minuty, konkrétně od 17.minuty a pak na střídačku až do 30.minuty),
  • o Bachových esencích, rybím tuku a depresích (mezi 23. min až 30 minutou),
  • jak je možné se bez operace vyléčit z vyhřezlé plotýnky (od 30.minuty) a co s námi (u)dělá vyslovení konkrétní diagnózy.

Video - Jak znovu vrátit radost do života s Veronikou Hanzlíkovou a Terezií Rothovou

Mluvily jsme také o klubu Harmonický život i o tom, jak nás ženy ovlivňuje menstruační cyklus a jak je důležitá vděčnost a takzvaný deník vděčnosti (přibližně od 48.minuty).

Záznam z vysílání najdete:

  • buď na YouTube (omluvte prosím “přeskakování” obrazu mezi mnou a mojí hostkou Terezkou Rothovou a také slabý zvuk od 7. do 12. minuty vysílání),
  • nebo na Facebooku tady >>>

Pokud se tedy i vy potřebujete vrátit do prožívání větší radosti, poslechněte si záznam o tom, jak se navrátit k radosti. Věřím, že v něm najdete hodně zajímavých tipů a zamyšlení, jak se víc radovat ze života a věřím, že vás zaujme moje nabídka na klub Harmonický život.

Letos se v něm budeme věnovat nejvíc tomu, jak navrátit radost do života a rozvineme do detailů všechny tipy, které padly ve vysílání. A samozřejmě toho bude ještě mnohem víc, než jen povídání o radosti…

PS: Tu Lásku nebeskou jsem dokoukala, ale po příjezdu z pohotovosti s obvazem na ruce a na čokoládovým likérem na uklidněnou ;-) Postupně zase znovu nalézám svoji radost a začala jsem víc tancoval na písničky z YouTube. Pouštím si třeba stále dokola písničku Holomráz nebo Příběh nekončí (ze Superstar).


Do oázy harmonie a k větší radosti tudy (klikněte na obrázek)

Veronika Hanzlíková
Jsem mladá žena, ale zažila jsem ve svém životě už mnoho bolesti. Po stránce fyzické i psychické. To mě dovedlo k tomu, že pomáhám ostatním nejen v oblasti celostního pohledu na výživu a toho, co jíst, ale i v oblasti zdravotní prevence a harmonického života. Učím nás všechny, jak se nepo ze života ani z jídla :-)

Nejen proto, že žiju s diagnózou ulcerózní kolitidy, chronického zánětu střev. Víc o mně si přečtěte zde>>

Jsem autorkou dvou elektronických knih a videokurzu:

- 10 klíčů k tajemství potravin>>

- 21 příběhů českých superpotravin>>

- Ulcerózní kolitida a Crohnova choroba - jak žít a jíst kvalitně>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *