Jak se úraz a velká bolest mohou změnit v radost a úspěch

Vypadalo to na obyčejné předvánoční odpoledne, vlastně spíš podvečer. Pekla jsem cukroví, děti si chvílemi spolu hrály a byly v neobvyklém poklidu. Práce mi šla pěkně od ruky a ještě ke všemu jsem se dívala na film podle svého gusta. Lásku nebeskou. Ne na Tlapkovou patrolu, Statečná autíčka a jiné dětské seriály.

Manžel nebyl doma a proto jsem se rozhodla, že předtím, než děti půjdu nahnat do koupelny, do pyžamek a pak spát, udělám ještě těsto na vanilkové rohlíčky. Prostě, aby se mi hezky odleželo. A až děti usnou, abych se mohla při jejich pečení dodívat na Lásku nebeskou a počkat na svého muže.

Zkrat

Zapomněla jsem ale, že máme obyčejný a jednoduchý mlýnek na ořechy a snažila jsem se rozsekat vlašské ořechy do rohlíčků v sekátku na cibuli značky Tupperware. Od stejné značky máme totiž jak mlýnek, tak právě cibulovač.

Prostě jsem si pamatovala, že něco na ořechy od Tupperware máme, ale můj v tu chvíli  zmatený, po víc než roce možná už trochu vykojený mozek, měl úplné mlýnkové okno. Kupodivu, rozemlít ořechy najemno kráječem na cibuli nejde…

Proto jsem si vzala tyčový mixér.

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že ani on na ořechy asi není to pravé ořechové, protože celá hlavice mixéru se mi ucpala rozcupovanými ořechy, se to stalo. Strčila jsem svůj levý ukazováček do hlavice mixéru, abych uvolnila ořechovou “kaši”, a omylem jsem si pravou rukou přimáčkla tlačítko start na mixéru.

Ořechy nejen jako superpotravina, ale také jako důvod zranění

Kdybych byla bývala

… vytáhla aspoň šňůru ze zásuvky. Jenže na kdyby se nehraje nikdy a v ničem. Vykřikla jsem a kuchyňskou linku, čerstvě uvařenou rýži a základ budoucího těsta postříkala moje krev. Ani to nebolelo. Magdalenka se rozplakala a Pavlík přiběhl celý vyděšený z koupelny. S hrůzou jsem koukala na svůj zkrvavený prst.

Co teď?

První, co mě napadlo, bylo zavolat si záchranku. Jenže jsem nebyla schopná si ani dojít pro telefon. Proto jsem poslala syna pro paní sousedku, se kterou máme moc fajn vztahy a Pavlík ji zná.

Začala jsem zkoumat, co přesně se mi stalo a zjistila, že jsem si kompletně podseknula nehtové lůžko. V tu chvíli jsem začala, spíš ze šoku než z krve, trochu omdlívat. Myslím ale, že paní sousedka, která v tu chvíli přišla do naší kuchyně, měla namále asi víc než já.

Nakonec mě probralo moje zažívání.

I když jsem v dlouhodobé remisi (klidovém stavu) ulcerózní kolitidy a tehdy byla poprvé po šestnácti letech víc než půl roku bez léků, stejně se zase znovu ukázalo, jak zažívání souvisí s psychikou. Ne nadarmo se střevům říká druhý mozek.

S čistou utěrkou obmotanou kolem ruky jsem běžela na záchod… Paní sousedka mezitím hledala u sebe doma obvazy a telefon, protože jsem jí nebyla schopná ani říct, kde mám ten svůj, nebo kde máme lékárničku.

Nakonec jsme udělaly základní převaz i za pomoci syna, který přispěchal se svým “lékařským” kufříkem. A není to jen tak obyčejný dětský kufřík, ale obsahuje vybavení staré autolékarničky ;-)

Paní sousedka zavolala mému muži, aby přijel, a já pak ještě svojí ségře, která si před pár lety ufikla kousek prstu čerstvě nabroušeným nožem. Ta mi potvrdila, že to nemám zkoušet nějak víc ošetřovat doma a prý ať ještě nakojím, protože mi ten prst asi při ošetření napíchnou nějakým oblbovákem.

Velký “king” alias kojící matka

Skutečně jsem nakojila, druhou rukou jsem ještě pomohla svému statečnému synovi sníst kaši (na rýži už nebyla chuť) a za asistence paní sousedky našla na internetu nejbližší chirurgickou pohotovost. V tu chvíli přijel můj muž.

Zůstal doma s dětmi a my ženy jsme odjely. Na pohotovosti mi pan doktor skutečně prst opíchnul a celé podseknuté nůžko docela jednoduše odstranil se slovy, že to mám uříznuté vlastně hezky a čistě. Šití nebylo ani potřeba.

Jen rentgenu jsem se nevyhnula. K mému překvapení jsem si tyčovým mixérem způsobila i tříštivou zlomeninu distálního článku (poslední článek prstu).

Když jsem pak byla u jiné paní doktorky na prvním převazu, ptala se mě, jak moc mě to bolí. Byla překvapená, že jsem odpověděla: “Prakticky vůbec.” Vzápětí na to konstatovala, že nejsem první kojící matka, která tohle po takovém úrazu říká.

Hormony aktivované kojením asi matky nějakým způsobem chrání, dodávají jim sílu a snižují práh bolesti.

Psychické zranění

S odstupem dvou let musím přiznat, že největší zranění jsem si ale způsobila na duši. Ze šoku a představy, že mi možná bude kousek prstu chybět, jsem se psychicky vzpamatovávala mnohem déle než fyzicky samotný prst.

V prvních dnech totiž nebylo vůbec jisté, jestli nehet znovu vyroste a navíc jsem vůbec netušila, jak moc hluboko jsem si tuhle oblast uřízla. Vytvořila jsem si mnohem horší představy, než to nakonec bylo ve skutečnosti.

Hlavně jsem ale musela vstřebat, že jsem to takhle zvorala.

Zaprvé, že jsem tu “blbou” šňůru nevytáhla z elektriky. Zadruhé otázku, jak jsem si mohla druhou rukou ten spínač mixéru přimáčknout. A za třetí, že jsem zapomněla na takovou obyčejnou věc jako je mlýnek na ořechy v naší kuchyňské lince.

Překvapil mě můj myšlenkový zkrat, obzvlášť po tak příjemném odpoledni s dětmi, cukrovím a Láskou nebeskou. Čekala bych, že se mi něco takového stane v nějaké hektické chvíli. Pravda, v tu chvíli už jsem trošku spěchala, abych připravila těsto před koupelí dětí, ale stejně… stále se jednalo o klidné, jedno z nejklidnějších, odpolední, které jsem v poslední době zažila.

Au, au

Jenže tohle nebylo všechno. Postupně jsme si od syna, který chodí do školky, popředávali celá rodina nejrůznější bacily a nemohli jsme se vyhrabat z rýmiček, kašlíků a podobných chuťovek. Nejsem na takové stavy zvyklá, protože nejrůznějšími homeopatiky, přírodními postupy a doplňky stravy zvládáme školkové a dnes už i školní bacily bez problémů.

Po Štědrém večeru a několikatýdenním nachlazení už tělo řeklo dost a vystavilo mi stopku v podobě horečky, zánětu dutin a zablokovaných žeber kvůli urputnému kašli. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem věděla (nebo spíš moje tělo vědělo), že může zalehnout, protože jsme byli u manželových rodičů a na péči o děti nás bylo víc.

Raději rodit než mít zablokovaná žebra

Plakala jsem bolestí a přemýšlela, co mi tohle všechno má říct. Cítila jsem, jak mi uniká nejen radost z Vánoc, ale i radost ze života. Zas a znovu. Kolikrát už jsem tohle prožila?

I tehdy roční dcerka, která je jinak naše velké sluníčko a svým narozením mi pomohla vrátit radost do života, se přestala tolik usmívat a stále ji teklo z nosu.

Podle psychosomatiky je rýma vnitřní pláč duše. Vlastně mi pomáhala plakat, ale i to bylo pro mě ubíjející. Kdybych byla nemocná jen já, ale obě děti soplily a kašlaly… a mně bylo čím dál víc smutno.

Začala jsem hledat, co potřebuji ve svém životě změnit. Hodně jsem proto zvolnila a znovu hledala radost, chuť a energii. Měla jsem pocit, že se mi energie, kterou jsem tehdy směřovala ke čtenářům především v podobě e-mailového klubu s týdenní frekvencí e-mailů, nevrací.

Zrušila jsem e-mailový klub a osekala některé další aktivity.

Návrat k radosti

A jak už to tak bývá, když si dáte prostor a čas, zrodí se ze tmy, bolesti a hlubin často něco úplně nového. Zrodila se kniha Příběhy českých superpotravin.

Když jsem tenhle článek zveřejnila poprvé, byl leden 2019 a já se stále vzpamatovávala z úrazu. Jenže už v půlce února jsem začala trochu neplánovaně a trochu jako hurá akci chystat předprodej budoucí knihy.

Měla jsem připravené texty z původní e-knihy a stačilo “jen” získat finance na její vydání. Zvolila jsem formu předprodeje za pomoci crowdfundingu. Prostě jsem na knihu předem vysbírala od budoucích čtenářů přes portál Hithit.cz.

Knihu Příběhy českých superpotravin má už dnes přes tisíc čtenářů

Že nakonec bude rok 2019 velká jízda, která přinese plno práce a radosti, jsem v lednu ale netušila. A že spoustu věcí přehodnotím tak, že se během pár týdnů pustím do vydání svojí první tištěné knihy, jsem tehdy tušila ještě míň.

Celá ta jízda za tištěnou knihou se završila 5. prosince toho roku, takže kniha Příběhy českých superpotravin má právě teď 1. narozeniny. A já druhé “výročí” od úrazu.

PS: Tu Lásku nebeskou jsem tehdy večer po úrazu dokoukala po příjezdu z pohotovosti. S obvazem na ruce a čokoládovým likérem na uklidněnou. ;) A nehet mi nakonec narostl téměř celý. Jen prst používám z 90 % jeho předchozí kapacity a mám ho méně citlivý.

Veronika Hanzlíková
Učím, jak se "nepo" ze života ani z jídla. Nejen proto, že žiju s diagnózou ulcerózní kolitidy, chronického zánětu střev provázeného často urputnými průjmy, ale taky proto, že jsem si v životě zažila už mnoho bolesti a už mě máloco rozhodí. :)

Díky tragické ztrátě prvního životního partnera, několika nepodařeným těhotenstvím a dalším problémům jsem začala makat na svojí mysli, emocích a také stravě. Nazývám to Vědomou a také laskavou výživou pro harmonii těla a duše - je to o laskavém a vědomém přístupu nejen ke stravování, ale také sám k sobě, svému tělu a duši. Víc o mně si přečtěte zde>>

Jsem autorkou tištěných a elektronických knih a videokurzu:

- 10 klíčů k tajemství potravin (elektronická)>>

- Příběhy českých superpotravin (tištěná)>>

- Ulcerózní kolitida a Crohnova choroba - jak žít a jíst kvalitně>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.