V roce 2023 a 2024 jsme s mojí rodinou strávili část léta v Černé Hoře. Místní hory i atmosféra nás neskutečně nadchnula a tak jsem sdílela několik příspěvků na svém osobním Facebooku s tím, že povídání o našem putování dám sem na blog. Během dalších měsíců to však zapadlo, ale teď mi přišel impuls a tak svoje opomenutí napravuji. Pojďme na to.
Obě cesty do i z Černé Hory jsme absolvovali přes Maďarsko a Srbsko. Při obou cestách tam jsme spali v Srbsku (město Subotica zmiňuji v tomto článku, nádherný kaňon Uvac pak v dalším) a vždy jeli přes úžasné pohoří a nádherný Národní park (NP) Durmitor.
Cesta je cíl – 1. díl z roku 2023
Slíbila jsem vám cestovatelský deník z dovolené v Montenegru alias Černé Hoře. Jenže je toho tolik…. a já se zasekla. Prázdniny, děti doma, únava po dovolené. Tak jsem od té doby nenapsala nic.
Až včera mi došlo, že je potřeba si to naporcovat. Alias „naporcujte slona“. Takže začínáme. 
Dneska se tu pokusím co nejstručněji shrnout zkušenosti ze samotné cesty tam a nazpět.
Cesta je to opravdu dlouhá. Cestu tam (na jih Montenegra až téměř k hranicím s Albánií) jsme si rozdělili na dvě části. Po 11 hodinách cesty se zastávkami na záchod, na svačinu apod. jsme dojeli za maďarské hranice do Srbska, města Subotica.
Čekalo nás tam krásné ubytování, které vybíral manžel cca 3 dny předem. Vycházelo výrazně levněji než v Maďarsku. Pro 5 osob (nejmladší ale spává ještě na posteli s námi), apartmán větší než náš byt, vyšel něco kolem 1300 Kč na tu noc.
Navíc paní byla tak nadšená z dětí, že je hned na uvítanou políbila všechny na čelo a naše Magdalenka jí před odjezdem skočila do náručí.
Dorozumění: kombinace češtiny a srbštiny a slovník na mobilu.
Druhý den dopoledne jsme si prošli město Subotica. Má kolem 100 tisíc obyvatel a rozhodně to není žádný zanedbaný Balkán. Odsud první fotka z fontány před secesní radnicí. Jediný výraznější rozdíl – auta starší než u nás. Ale jinak taky hodně škodovek.
Pak jsme se přesouvali přes celé Srbsko do hor v Černé hoře. Konkrétně do hor u města Žabljak, kde jsme strávili další dva dny.
Přesun přes Srbsko jsme si zpestřili kávou a odpočinkem v dalším srbském městě Užice, kde se syn projel v terénním autě pro děti a prostřední si zaskákala za pár korun neomezeně na nafukovacím hradě a takové prolézačce. 
Přesun i s přestávkou nám zabral cca dalších 11 hodin. Z hor pak k moři do městečka Dobrá voda (kousek od pirátského města Ulcinj, který je opravdu téměř na hranici s Albánií) jsme jeli myslím další 4 hodiny jen s krátkými pauzami a zastávkou na zřícenině pevnosti ve městě Nikšić (viz foto).
Jak se dá taková cesta přežít i s malými dětmi? Po loňském úspěšném čtení Dětí z Bullerbynu a Harryho Pottera v autě do maďarského Sárváru jsem letos opět pokračovala (na dálnicích a rovných silnicích) ve čtení knížek. Za obě cesty jsme přečetli 3 knížky.
Také jsme poslouchali audioknihu Bylo nás pět a využili kartiček od Albi NA KUS ŘEČI S RODINOU. Jsou tam opravdu skvělé otázky a dost jsme si pokecali. 
A hlavně přestávky!! Je fakt potřeba nejet nonstop a naplánovat i přestávku nejen na záchod a rychlou svačinu. Proto platí… cesta je cíl. 
Nazpátek jsme jeli jen s přespáním v Bělehradu, takže časová dotace cesty od moři do Bělehradu byla ještě náročnější. První den 10 hodin bez větších přestávek. Ale zážitek byla (aspoň pro nás dospělé) cesta po dálnici v Montenegru.
Malý kousek dálnice a napočítali jsme nějakých 16 mostů a 17 tunelů. Hory jsou v Černé Hoře opravdu všude a už se vůbec nedivíme, že tam víc dálnic zatím není. To muselo stát pěnez, než vybudovali těch 70 km nebo kolik to bylo…
Z Bělehradu na jižní Moravu, kam nás nakonec neplánovaně manžel dovezl, protože jsem se zhrozila, jak v těch horkách budu s dětmi „bivakovat“ v našem vyhřátém bytě v Praze, kde teplota večer dosahuje až 29 st., nám nakonec zabrala skoro 12 hodin.
Zastavili jsme se ještě na kávě a procházce v maďarském městě Szegéd, alias Segedinu. 
Na samotný Bělehrad nám tedy zbyl večer a pak dopoledne. Příště si necháme na Bělehrad (nebo i jiná místa v Srbsku) aspoň jeden nebo dva celé dny. I tam je totiž co vidět.
Díky Bělehradu to navíc vypadá na příští dovolenou v Albánii. Ale o tam zase příště.
PŘECHODY Několikrát jsme slyšeli hlášku, že je lepší jet přes Bosnu a Hercegovinu, že nám na hranicích Maďarska a Srbska budou všechno kontrolovat. Letos to asi bylo jinak, žádné velké kontroly nás nečekaly. A nejen nás.
Jen maďarská pohraniční hlídka nás na straně Maďarska ještě dlouze lustrovala v nějakých registrech, respektive asi 20 minut jim trvalo, než si dohledali manžela Pavel Hanzlík jako řidiče auta. Ptali se nás, jak se jmenuje jeho maminka a něco hledali přes mobil. Asi neměli signál. Ale pustili nás dál.
Přejezd hranic z Maďarska do Srbska byl úplně ok. Projížděli jsme tam ale až kolem 21:30 a ne na velkém přechodu, konkrétně přechod Tompa.
Nazpátek ze Srbska do Maďarska to bylo trochu horší (sjeli jsme z dálnice na druhý přechod hned kousek od dálnice – oba přechody mají název Horgoš), čekali jsme hodinu, ale žádné problémy. Kolik minut čekali lidi na dálnici, nevíme, ale GPS nám hlásila časově výhodnější ten přechod mimo dálnici.
Za tu hodinu jsme viděli dvě kontroly aut. Jednu opravdu důkladnou, žena v autě byla zahalená, zdálo se nám, že tam mají písmenko S. Ale když se dívám na kódy zemí, tak Sýrie má SY.
Pláže – 2. díl z roku 2023
Dneska vynechám úžasné hory, které jsou opravdu téměř po celém Montenegru a které hlavně nás s manželem fascinovaly celou dobu, kterou jsme strávili v Černé Hoře. A rovnou přejdu k moři. 
Obecně jsou pláže kamenité. Párkrát jsme byli na turistické pláži v městečku Dobrá Voda. Moc kamenů, moc lidí, moc lehátek a pro ty, co si lehátka platit nechtějí, málo místa. (podvečerní fotka se staženými slunečníky)
Nic tedy pro naši rodinku. Fakt nemám ráda davovky a vyplesknout se jen tak na celý den k moři. Ale díky kamarádce, která dovolenou v Černé Hoře zorganizovala a vše vymyslela, jsme se dostali na písečnou pláž. Stačilo popojet kousek za pirátské město Ulcinj směrem k hranicím s Albánií.
Tam už jsou krásné písečné pláže. Pro plavce menší minus v podobě dlouhého mělkého přístupu. Ale musím říct, že pro děti ideál a ani mně jako velkému plavci nakonec dlouhé mělko nevadilo. 
I tam se dalo u hranice s bójkami velmi slušně zaplavat.
Nutno říct, že jsou to pláže, kde se jezdí kitesurfing, takže ze tří návštěv tam dvě docela foukalo. Pro ty, co se rádi koupou bez plavek, je tam nádherná nudistická pláž (fotka z restaurace na této pláže) a k tomu i velký kemp.
PS: V půl deváté večer jsme také vyzkoušeli plážičku u města Bar, kam jsme přijeli splavení po výletě do města Kotor (město pod záštitou UNESCO – o tom taky napíšu). 
Bylo super plavat pod hvězdami, nicméně nás překvapilo, že malá plážička byla zpoplatněná – parkoviště, vstup na pláž atd.
Nás tedy pán pustil zadarmo – měl pláž otevřenou do devíti, ale řekl nám, že si to máme užít (chtěli jsme se navečeřet/nasvačit u moře a já si chtěla zaplavat – nakonec jsme do moře vlezli 4 z 5 ) a že pak stačí od branky zavolat, že nás pustí ven.
(výživová poradkyně a laskavá průvodkyně na cestě za pohodou v životě a jídle)
20 let žiju s ulcerózní kolitidou. Přestože mi hrozil vývod a 15 let jsem intenzivně užívala léky, dnes jsem úplně bez léčby. Mám báječného muže a tři děti. Ale taky jsem šest nenarozených dětí ztratila a tragicky přišla o svoji první lásku.
Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že až 70 procent uzdravení a životní pohody tvoří mysl. Život prostě není jen o zdravé stravě. Dnes jsem průvodkyní všem, kteří se chtějí cítit skvěle ve svém těle.
- Napsala jsem knihu Příběhy českých superpotravin a také další e-knihy.
- Tvořím podcast Příběhy života a uzdravení – na Spotify a Audiolibrix
- Natočila jsem kurzy (nejen pro lidi se střevními záněty).
- A taky vám ráda poradím přímo na míru v rámci konzultace.
