Vděčnost je to, co nás zachrání (tak trochu covidový deník – zápis č. 1)

Prvního března to bude rok, co jsem jela od svojí klientky na výživově-emoční konzultaci a v autě uslyšela tu zprávu. Máme první tři případy covidu.

„Uff, je to tady,“ napadlo mě. Jenže jsem netušila, co všechno „ta čínská chřipečka“ bude znamenat. A že totálně promění životy nás všech nebo aspoň náš životní styl.

Když o pár dní později vláda zavřela školy a zavedla první celorepublikovou karanténu (teď se používá výraz lock-down), byla jsem z toho hotová. Špatně jsem spala, byla lítostivá a nemohla to takzvaně rozdýchat.

Naštěstí mi můj muž připomněl základní věci a já se tenkrát o svoje pocity i to, jak se z toho šoku vzpamatovat, podělila do článku Cítím se zahlcená. Máte to stejně?. (na podzim jsem ho trochu zaktualizovala)

Jedním z tipů, které mi tehdy pomohly, bylo zapisování si toho, za co jsem vděčná.

Buďme vděční

Včera večer, přesněji v jedenáct, můj muž ještě chvíli předtím, než jsme šli spát, otevřel zprávy na mobilu a potvrdil to, co se už očekávalo. Znovu zavřené všechny školy, taky školky, omezení pohybu a znovu roušky všude venku v zastavěných místech i tam, kde jste sami…

Opět mě napadlo: „A je to zase tady.“

Tentokrát mě to však mnohem míň zaskočilo. Čísla nemocných i mrtvých (ať už přímo na covid nebo v souvislosti s ním) jsou vysoká a vážnost současné situace si snad už uvědomuje téměř každý.

Bohužel ale oproti loňskému jaru spousta z nás ztratilo chuť nařízení dodržovat a někteří úplně zapomněli, že to není jen o nás a našich životech a finanční situaci, ale že situace v nemocnicích už dopadá nejen na zdravotníky a nemocné s covidem, ale i na všechny ostatní.

I na ty zdravé a dokonce i na ty, kteří ještě stále koronavirus považují za čínskou chřipečku.

Není to prdel

Pardon za to slovo, ale už jsem bohužel slyšela o několika případech, kdy se lidem nedostalo potřebné péče… A to nejen při covidu, protože covidoví pacienti mají aktuálně přednost.

Pacienti se spoustou jiných nebo dokonce těžkých až smrtelných nemocí totiž momentálně mají často smůlu. Kapacita našeho zdravotnictví není nafukovací a i když před jeho kvalitou a zdravotníky smekám, není možné péči poskytnout všem.

A v některých případech zase rozhodují peníze, rozpočty nemocnic a další věci, o kterých my nezdravotníci ani netušíme.

Vraťme se k vděčnosti

Třeba za to, kolik toho naši zdravotníci, sestry, lékaři a další personál za ten rok zvládli. Nebo za to, že nikdo v rodině za rok nezemřel. Každý určitě najde něco, za co dokáže být i v téhle polepené situaci vděčný.

Je jasné, že se dá i nadávat a rozhodně necítit vděčnost za každou situaci. Já taky za spoustu věcí vděčná být nedokážu. Třeba za to, co se tu děje nebo jakým způsobem pracují naši zástupci lidu v politice.

Ale dokážu být vděčná za svoje děti, muže a rodinu. Nebo za to, že se mi loni podařilo pokřtít moji první knihu Příběhy českých superpotravin tři týdny před prvním lock-downem. A že se kmotrem knihy stal herec a autor Gastromapy Lukáš Hejlík.

Nejlepší je si svoje vděčnosti psát

V posledním měsíci jsem svoje vděčnosti začala znovu zapisovat. A světě div se, má to velkou sílu. Dokonce větší než když si to řeknete jen tak pro sebe. „Manifestace vděčnosti“ v podobě písma je totiž mnohem silnější a potvrdí vám to neurovědci a další odborníci nejen na mozek. ;)

Nejlepší je si pro svoji psychickou pohodu zapisovat to dobré. To znamená i to, za co jsme vděční.

A tak jsem s mužem probrala, co nás asi čeká a pak začala psát. Během dalších deseti minut jsem se natolik zklidnila, že jsem na nový lock-down skoro zapomněla a v noci skvěle spala.

A co že jsem si tam napsala právě včera? Tady je část z toho:

Jsem vděčná, že jsme v pořádku docestovali k manželovým rodičům. (po cestě nám vjela do cesty nečekaně jedna paní a manžel měl co dělat, aby to ubrzdil)

Jsem vděčná, že nám Pavlíkův spolužák s tatínkem donesli zapomenutou Pavlíkovu helmu ve škole ještě před odjezdem k rodičům. Jsem taky vděčná, že mi Pavel upekl dort a taky za nové dvě klientky na výživově-zdravotně-emoční konzultace.

Jsem vděčná za sluníčko i mazlení s dcerkou, její vůni, úsměv a smích. Jsem vděčná, že teď tři týdny nemusíme vstávat a běhat se synem na osmou do školy.

Jsem vděčná za život, zdraví a lásku. Děkuji.

Pojďte se i vy zaměřit spíš na to dobré a společně to zvládnout. Může nás to zachránit. Samozřejmě ne život, ale psychickou pohodu a klid a to se taky počítá.

Já ještě přemýšlím, že se vrátím k jarní výzvě z loňska, která mě a dalším víc než 100 ženám a 1 muži pomohla zvládnout první celorepublikovou karanténu. Ale o tom třeba někdy příště.

Nedokážu teď slíbit, kdy další tak trochu covidový zápis do deníčku vznikne, ale pokud potřebujete poradit. S jídlem, pohybem, strachem nebo třeba i zdravotními obtížemi, ozvěte se mi. Online se to dá zvládnout i teď, když nesmíme překročit hranice svého domovského okresu.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *