V posledních dnech s mnohem větší chutí vytírám podlahu a umývám nádobí. Dokonce jsem nám i přitápěla v kuchyňských kamnech. Díky dalšímu lock-downu jsem se totiž na první dva týdny ocitla s dětmi “na chalupě”, v patře po babičce u manželových rodičů.
Dřevo jsem si naštěstí nechystala sama. Ono s pupíkem v 6. měsíci těhotenství už není o co stát. Ale měla jsem k dispozici i uhlí a téměř každý den vymetala kamna. Mnohem častěji jsem taky stírala podlahu. Jeden by nevěřil, kolik prachu a nepořádku jsou schopny vnitřní kamna vytvořit.
A víte co? Ono mě to všechno uklidňovalo a dokonce jsem si ujasnila i odpověď na otázku Proč ještě nemám myčku?.
Při lock-downu na jaře 2020 jsem totiž měla pocit, že už je na myčku nejvyšší čas. I všechny kamarádky mi říkaly nebo psaly, jak nemáme váhat a jak je to skvělý pomocník. Hned po sušičce na prádlo.
Čtyři lidi ve 2kk a každodenní několikanásobné vaření a umývání nádobí mi dávalo zabrat.
Jenže na jaře jsme zavedli to, že děti musely začít utírat nádobí. Aspoň jednou denně, když jsme všichni společně doma. A já si tehdy vzpomněla, že jsem u utírání nádobí se svojí babičkou (se kterou jsme žili podobně jako manželovi rodiče s jejich babičkou ve dvougeneračním domě) zpívala.
Na tom bošileckým mostku…
…. hrály, hrály panny v kostku. Hrály, hrály, hrály, až se obehrály, shodily se z mostku. Pijapapapa, pijapapapa…. Po starých zámeckých schodech. Pec nám spadla. Holka modrooká. A další a další písničky. Starší melodie, které zpívala moje babička i prababička.
Trochu s nostalgií jsem se už tehdy vrátila do dětství. A teď je to tu znovu. Zase mnohem víc umývám nádobí, děti utírají a zpíváme. Dokonce si to i šestiletý syn vyžádá: “Mami, budeme zase zpívat Na tom bošileckým mostku při utírání nádobí?”
A já si říkám. Ano, ušetřila bych myčkou nějaký čas, ale zase bych neobjevila radost ze společného zpívání s dětmi. (EDIT: Po komentáři kamarádky raději doplňuji – na myčku neplivám. Naopak, určitě si ji jednou pořídím. Jen zatím nemám tu potřebu do ní investovat.)
Celé mi to došlo při vymetání kamen
Došlo mi, jak moc nám vrací stabilitu přirozený rytmus života. Ne ten současný uspěchaný, ale ten, který nás vrací k činnostem našich předků.
K práci na zahrádce, zahradě nebo třeba i v lese. Patří sem i to “blbé” umývání nádobí, vaření a pečení (třeba i vlastního chleba) a péče o domácnost. Činnosti, které naši předci brali jako přirozenou součást života. Někdy to dělali s radostí, jindy určitě taky s nechutí, ale nežehrali a brali to jako fakt. A ještě si u toho často zpívali.
Ten rytmus, kdy se musíme vrátit k činnostem kolem domácnosti, ten má prostě něco do sebe. Vlastně se z toho stává meditace. Moderní činnost, kterou ale naši předkové svým způsobem dělali běžně.
Ano, já vím. Mně se to mluví
Nemuseli být zavření s dětmi na home-office a mohli se jít projít klidně do vedlejší vesnice. Za katastr vlastní obce. Dokonce mohli vzít žebřiňák a zapřáhnout koně a nemuseli psát čestné prohlášení, když chtěli do vedlejšího okresu.
A ano, mně se to mluví. Jsem oficiálně stále na rodičovské, brzy zase na mateřské dovolené (i když o dovolené se moc mluvit nedá, jak ví většina žen). Nemusím odevzdávat žádné výkazy práce a nestojí nade mnou šéf s konkrétními termíny.
Mám sice taky za zády děti, jedno nově znovu na distanční výuce a i nadále píšu, konzultuji a věnuji se klientům a svému (online) podnikání. Přesto nemusím sedět 8 hodin u počítače a pak honem ještě pofackovat domácnost, vyhnat děti ven od počítačů, her nebo pohádek a ještě se z toho všeho nezbláznit.
Zcela vědomě jsem proto teď znovu zpomalila a naladila se na jiný rytmus. A k tomu mi paradoxně pomohla i ta kamna, topení a podlaha špinavější od sazí.
Snažím se nedělat si z toho, co nestíhám, těžkou hlavu a přeladila jsem se víc do režimu péče o děti a domácnost. A překvapivě si to většinou i užívám.
A tak mám pro vás jednu radu nebo tip.
Zkuste pojmout péči o domácnost jako meditaci
Aspoň občas, když nejste tak strhaní prací, rozházenými hračkami po zemi nebo zívajícími a zpruzelými puberťáky, kteří si ani nemůžou jít zasportovat, protože pohyb je to, co se teď nepodporuje. :-(
Anebo právě naopak. Zkuste to právě ve chvílích, kdy toho máte dost. Běžte třeba upéct chleba nebo začněte zpívat a tancovat. Pusťte si jakékoliv písničky, které máte rádi. Rozvlňte boky při umývání nádobí nebo stírání podlahy. Uvidíte, že do těch chmur a současného stavu vám právě tohle vnese trochu světla, radosti a energie.
Pamatuji si, jak jsem si před několika lety pustila písničku od Jarka Nohavici Pijte vodu, pijte vodu, nepijte rum a jak jsem na ni tančila při utírání nádobí, objevil se vztek a naštvání. A tak jsem (byla jsem sama doma), mlátila utěrkou do gauče, křičela, tančila a tímhle bláznivým způsobem uvolňovala emoce.
A to nemusel být ani lock-down. :-)
(výživová poradkyně a laskavá průvodkyně na cestě za pohodou v životě a jídle)
20 let žiju s ulcerózní kolitidou. Přestože mi hrozil vývod a 15 let jsem intenzivně užívala léky, dnes jsem úplně bez léčby. Mám báječného muže a tři děti. Ale taky jsem šest nenarozených dětí ztratila a tragicky přišla o svoji první lásku.
Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že až 70 procent uzdravení a životní pohody tvoří mysl. Život prostě není jen o zdravé stravě. Dnes jsem průvodkyní všem, kteří se chtějí cítit skvěle ve svém těle.
- Napsala jsem knihu Příběhy českých superpotravin a také další e-knihy.
- Tvořím podcast Příběhy života a uzdravení – na Spotify a Audiolibrix
- Natočila jsem kurzy (nejen pro lidi se střevními záněty).
- A taky vám ráda poradím přímo na míru v rámci konzultace.
