Vypadalo to idylicky. V článku Proč ještě nemám myčku a jak se nezbláznit z domácích prací jsem psala o tom, jak si péči o domácnost i v tomhle období docela užívám. Jenže pak přišel onen osudný dotaz při telefonickém rozhovoru: “Co děláš?” Jedním dechem doplněný o hlášku: “Nic neděláš, že.”
Suché konstatování a možná i trochu pokus o vtip od mě poměrně blízké osoby. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se synem dokončovala úkoly z distanční výuky a spěchala, abych uvařila oběd. A možná to byl skutečně vtip, ale vůbec mi nesedl.
Tahle hláška “Co děláš? Nic neděláš, že” mi přišla jako totální výsměch. Moje odpověď v duchu zněla: “Ne, kopu se do pr….e.” S dvěma dětmi doma, jedním z toho na distanční výuce a k tomu prvňáčkovi, s těhotenským břichema snahou se věnovat nejen dětem a domácnosti, ale taky partnerskému vztahu, psaní, výživě, konzultacím a podnikání.
Jenže takový názor na práci rodičů, učitelů nebo těch, co třeba jsou na home office, má hodně lidí. Prostě pokud se fyzicky nechodí do práce, nepovažují se ostatní činnosti za práci. Alespoň podle některých.
Co je a co není práce?
Třeba podle mého tchána práce na počítači není práce. A učitelé i děti teď nic nedělají a měli by strávit letní prázdniny ve škole. Tenhle názor prostě nedokážu pochopit. Hlavně s ohledem na příběhy dětí a jejich rodičů a také učitelů, které už jsem slyšela od přátel a známých.
Příběhy o tom, jak je těžké učit a udržet pozornost dětí online. Příběhy o tom, jak psychicky kolabují jinak zdravé děti a často i jejich rodiče. Samozřejmě ne všichni, ale pro většinu je tohle neskutečně zatěžující situace.
Jenže to můj tchán nevidí a nevidí to bohužel spousta lidí. Stejně tak pro spoustu lidí není prací nebo ničím náročným ani péče o děti a domácnost. Tahle péče/práce je totiž často neviditelná.
Oběd se totiž uvaří a brzy sní a nic po něm nezbyde. Leda tak dobrý pocit v břichu. Ale ten nepřetrvá do druhého dne. Ani do večera. Uklizený byt s malými dětmi taky rozhodně nezůstane uklizený ani jedno odpoledne. A můžeme jmenovat další a další situace.
Nicméně abych neplivala na tchána, tu hlášku o mém nicnedělání neřekl on. ;)
A navíc tu nejsem od toho, abych si stěžovala. Jen jsem chtěla posdílet, že pojmy, co je a co není práce a co je nebo není nicnedělání, jsou dost relativní.
Vím, že i vy byste dokázali vyjmenovat spoustu věcí, které děláte a vaše okolí je třeba nevidí nebo je považuje za samozřejmost. Klidně mi je napištea připište třeba i to, co teď řešíte vy. Co vás trápí nebo naopak povzbuzuje.
Buďme na sebe hodní a vzájemně k sobě i laskaví
Hned se nám bude žít o trochu snadněji. Obzvlášť teď, když současného stavu má hodně z nás po krk. Od dětí, přes jejich rodiče až po seniory v pečovatelských domech. O zdravotnících a pracovnících v integrovaném záchranném systému raději ani nemluvím. To už je úplně jiná kapitola.
Kdyby si však ta osoba svoji rádoby vtipnou hlášku odpustila a spíš mi řekla: “Co děláš? Jak to teď zvládáš?”, možná bych se nedostala do tak hluboké krize.
Ale třeba za to ta hláška o mém nicnedělání nemohla a podepsala se na mě jen téměř nepřetržitá péče o děti a domácnost a také těhotenská únava a přecitlivělost. Hormony holt dělají divy. ;)
Skutečnost je ale taková, že jsem na víc než týden ztratila chuť dělat něco navíc a přidala se k tomu i velká psychická i fyzická únava. Brečela jsem třeba i u přípravy oběda, kdy jsem věděla, že můj muž musí odjet a já budu na dva dny na vše úplně sama.
Přitom od úterý 6. 4. jsem pro vás naplánovala takovou “výzvu”/akci, která má název NAKOPNĚTE SVOJI ENERGII S LASKAVOSTÍ K TĚLU A DUŠI. Ten týden jsem si ale říkala: “Ach jo, co budu dělat? Jak mám někoho inspirovat a učit, jak zvednout svoji energii, když já nemám žádnou?”
Nicméně právě tenhle propad a blížící se termín povelikonočního úterý mi připomněli, že je nejvyšší čas znovu začít praktikovat to, co jsem se za ty léta nemocí a propadů naučila.
Začala jsem uplatňovat to, co už znám a co mi funguje a vytáhlo mě to psychicky i fyzicky zase nahoru. Navíc jsem znovu začala cvičit čchi-kung. Přiznám se, že jsem přes zimu na něj a jeho energetizující účinky úplně zapomněla.
(výživová poradkyně a laskavá průvodkyně na cestě za pohodou v životě a jídle)
20 let žiju s ulcerózní kolitidou. Přestože mi hrozil vývod a 15 let jsem intenzivně užívala léky, dnes jsem úplně bez léčby. Mám báječného muže a tři děti. Ale taky jsem šest nenarozených dětí ztratila a tragicky přišla o svoji první lásku.
Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že až 70 procent uzdravení a životní pohody tvoří mysl. Život prostě není jen o zdravé stravě. Dnes jsem průvodkyní všem, kteří se chtějí cítit skvěle ve svém těle.
- Napsala jsem knihu Příběhy českých superpotravin a také další e-knihy.
- Tvořím podcast Příběhy života a uzdravení – na Spotify a Audiolibrix
- Natočila jsem kurzy (nejen pro lidi se střevními záněty).
- A taky vám ráda poradím přímo na míru v rámci konzultace.
