Jak by se dámy tvářily, kdyby zničehonic přišel můj syn a počůral je nebo polil nějakým svým pitíčkem. Mohla bych na ně taky řvát, že nemají rády děti, když nepadají nadšením na zadek z mokrého a špinavého oblečení?
Tak tahle myšlenka mě napadla po „srážce“ s dvěma ženami, jejichž pes (aniž bych o to stála) mi skočil na nohu, zamokřil mi a zašpinil bílé kalhoty. Aniž bych cokoliv pro to udělala, mladá slečna nezvládla svého pejska a nechala ho zaběhnout ke mně na lavičku před naším domem, kde jsem seděla. Vedle mě stál můj tříletý syn.
Nevadilo by mi ani to, že pes na mě skočil, ale to, že byl totálně mokrý a nevěděla jsem, od čeho. Proto jsem se paničky otázala, zda je pes pochcaný nebo jenom mokrý.
V tu chvíli jsem tuhle slečnu a její (pravděpodobně) matku vytočila doběla, protože jejich pejsek přece nemůže být pochcaný.
Pardon ale, jak mám vědět, když je venku 25°C ve stínu, odkud takhle mokrý pes může bý?
Ano, nejsem žádná pejskařka, ale přesto bych asi přeci měla vědět, že si pejsek vlastní kožíšek nepočurá a neptat se tak blbě… Ale co když se vyválel v nějakém odporném místě, kde třeba čurají jiní psi? Kde se v teplém a příjemném počasí bez kaluží vzal takhle hnusně mokrý pes?
Matka téhle psí paničky na mě začala řvát, že co s tím nadělám, že kalhoty můžu vyprat a že když nemám ráda zvířata, nemám ráda lidi. To už vytočilo doběla zase mě. Dvě ženské, které si ani neumí odvolat svého psa, na mě řvou jen kvůli tomu, že se mi nelíbí chování jejich mokrého a špinavého psa. Můj syn začal brečet a já jsem se pak tím vypětím, zahlcená svým hormonálním těhotenským stavem, rozbrečela pak taky.
Může mi prosím někdo vysvětlit, proč někteří majitelé psů mají pocit, že všichni lidé musí jejich mazlíčka považovat za nejúžasnější stvoření pod sluncem? A co kdyby takový pes skočil na mého malého syna?
Zvířata mám ráda a mám mezi svými přáteli velké milovníky psů, kteří respektují slušnost a hranice ostatních i na procházkách se svými mazlíčky. Současně jsem vyrostla na vesnici a můj děda byl dokonce předsedou sdružení chovatelů, takže si troufnu říci, že nejsem žádný zvířecí cimprdlich.
Díky dědovi jsme mívali doma nejen pejsky, ale i slepice, holuby, králíky a prasata. Kdysi dokonce ovce nebo občas přivedl domů kozy. Možná však i díky tomu dodnes považuji psy za zvířátka, která patří k velkým domům s dvorem nebo zahradou. Ale i přes svůj názor respektuji potřebu ostatních mít čtyřnohého mazlíčka doma v bytech. A chápu jejich nutnost venčení.
Co však nechápu a nikdy nepochopím…
… je chování některých drzých pejskařů, kteří neumí svého psa k sobě přivolat a pak se rozčilují na své rozlobené okolí. Jejich psi obtěžují cizí lidi nebo nedejbože strkají hlavy do dětských kočárků, případně běží k malým dětem, které často i výškově převyšují. Často i obtěžují jiné psy a jejich pány.
Když něco takového vidím, přechází moje obvykle mírumilovná povaha do vyšších obrátek a jsem schopná se s takovými majiteli zhádat na ulici, pokud se to dotýká mě nebo mojí rodiny.
Když byl synovi rok, byli jsme také spolu před domem a velkou rychlostí k němu běžel pes. Syn už chodil a já jsem stála asi dvacet pár metrů opodál a neměla čas doběhnout k němu dřív než ten pes.
Pes naštěstí synka jen očichal, ale jeho panička mi řekla, že se nemám bát, že její pes by nikoho nepokousal. Tohle přesvědčení mě vždycky „dojme“, protože takových případů hodných psů už bylo… Tak jsem slečně řekla, že ho má mít na vodítku a na to mi odpověděla, že si mám já naopak ohlídat své dítě.
To jsem úplně ztratila řeč a několik minut rozdýchávala tu drzost. Slečna pokračovala ve svojí vycházce, ale když se vracela, přišla se mi za svoji hlášku omluvit. V pořádku.
Jenže stejně vnímám velký rozdíl v tom, kdo koho může pokousat. Co myslíte, v kolika případech pokouše dítě psa? A v kolika případech a třeba i nechtěně, protože se dítě ohnalo, pokouše pes dítě?
Proto bych ráda tímto, pro mě netématickým článkem, apelovala na pejskaře a jiné milovníky zvířat. Užívejte si své domácí mazlíčky, ale nezapomeňte na slušnost a bezpečnost.
Ne každý je nadšený, když po něm skáče cizí pes a žádný rodič nevidí rád cizí psy u svých dětí
Když chce můj syn pohladit nějaké zvířatko, vždy se otážeme majitelů, jestli můžeme a zda je to vhodné. Proto prosím respektujte tohle i naopak! A pokud nemáte zvládnutého svého psa, držte si ho mezi lidmi, obzvlášť dětmi, na vodítku!
Děkuji za pochopení.
(výživová poradkyně a laskavá průvodkyně na cestě za pohodou v životě a jídle)
20 let žiju s ulcerózní kolitidou. Přestože mi hrozil vývod a 15 let jsem intenzivně užívala léky, dnes jsem úplně bez léčby. Mám báječného muže a tři děti. Ale taky jsem šest nenarozených dětí ztratila a tragicky přišla o svoji první lásku.
Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že až 70 procent uzdravení a životní pohody tvoří mysl. Život prostě není jen o zdravé stravě. Dnes jsem průvodkyní všem, kteří se chtějí cítit skvěle ve svém těle.
- Napsala jsem knihu Příběhy českých superpotravin a také další e-knihy.
- Tvořím podcast Příběhy života a uzdravení – na Spotify a Audiolibrix
- Natočila jsem kurzy (nejen pro lidi se střevními záněty).
- A taky vám ráda poradím přímo na míru v rámci konzultace.
