Veronika Hanzlíková

Pád (nejen ten fyzický) jako příležitost. Ke změně, zklidnění nebo dosažení pocitu štěstí

“Co vezete?””Kotník.” Zaslechla jsem ze svého lehátka, když mě záchranáři dovezli na ortopedicko-chirurgickou ambulanci pražské vinohradské nemocnice.

Žádné: “Koho vezete?” “Paní s úrazem kotníku.” Prostě kotník, žlučník, porod apod. No jo, je to tak, jak mi kdysi dávno říkala jedna paní doktorka: “Odpusťte nám to, ale takhle si zjednodušujeme konverzaci.”

Jak jsem k úrazu 4 týdny před porodem přišla

Spěchala jsem. Nechala jsem na chvíli obě svoje děti na hřišti kousek od domu a běžela jim domů pro čepice. Foukalo a já to vzala zkratkou. Zkratkou, kterou procházejí s oblibou děti. Ne ženské pár týdnů před porodem. Jenže já jsem byla v docela dobré fyzické kondici a chtěla si ušetřit pár kroků.

Je to tam dost prudké. Takový kopeček, který se svažuje, a je tam úzká cestička. Když jsem se natahovala, že se chytnu stromku, abych bezpečně prošla, najednou se mi protočil kotník. Uslyšela jsem křupnutí. Kotník, možná i v důsledku rozvolněných vazů před blížícím se porodem, nevydržel a já se sesunula z kopečka dolů. Naštěstí jen po kolenou a nohách.

Když jsem se přes prvotní šok a bolest v kotníku začala zvedat, moje první myšlenka byla: “Hmm a co teď? Na hřiště za dětmi nedojdu. K našemu baráku taky ne.” O miminko v bříšku jsem strach neměla, věděla jsem, že jsem spadla způsobem, který ho neohrozil.

Kotník mě příšerně bolel a já se podél plotu začala belhat k domu. Naštěstí mě z balkonu uviděla sousedka a běžela mi pomoci. S ohledem na těhotenství a to, že nebyl můj muž doma, jsme se shodly, že si raději zavolám na 155 a zeptám se. Řekli mi, že mi pošlou sanitku. Jen si musím chvíli počkat.

Sanitka přijela po 50 minutách

Ten čas ale pouze konstatuji, nestěžuji si. Nekolabovala jsem a nešlo mi o život. Naopak jsem byla vděčná. Vděčná za to, že žiju tady v České republice, kde mě i s vymknutým kotníkem (kvůli tomu křupnutí jsem se bála, jestli není zlomený) odvezou sanitkou na pohotovost.

A i když jsem přímo na ambulanci pak ještě čekala téměř tři hodiny – žádnou přednost kvůli tomu, že mě přivezla sanitka a že jsem v 36. týdnu těhotenství, jsem neměla – byla jsem opravdu vděčná.

Spoustu věcí totiž očekáváme automaticky. Že lékařská péče je pro nás kdykoliv dostupná a že je víceméně zadarmo. Ale není to v každé zemi a dokonce ani ve vyspělých zemích jako je třeba USA. Tam si ti chudší nemůžou dovolit platit ze svých výdělků do systému a nedělá to automaticky a ze zákona ani jejich zaměstnavatel.

A pak mají smůlu. Nejen při menších a ne tak vážných úrazech. I proto jsem celou dobu, co mě vezli na ošetření, v duchu děkovala.

  • Za to, že systém péče tu funguje a dostane se mi ošetření.
  • Za to, že se sousedka a zároveň maminka spolužáka mého syna, postará o obě moje děti, než se vrátím domů.
  • Za to, že můj muž pro mě může přijet pak do nemocnice autem. (Už jsem jednou vymknutý kotník měla a tehdy jsme se z nemocnice, kam jsem teda dojela MHD, vraceli tramvají a dlouhý kus pěšky. S dlahou a berlami jsme jeli zpátky na vysokoškolské koleje, kde jsme bydleli. A ta zpáteční cesta byla jeden z mých nejhorších životních zážitků, hlavně z důvodu fyzické námahy – kdybych to bývala předem tehdy věděla, obětovala bych peníze za taxík.)
  • Za pohyby miminka v bříšku a to, že jsem nespadla ještě mnohem hůř.

Na ambulanci pak kousek ode mě na dvou lehátkách čekali dva pánové z LDN. Jeden se mě ptal, kolik je hodin a pak si povzdychl: “Už jsem tu 4,5 hodiny.” To, že jsem si musela počkat, až mě sanitář odveze na záchod a tvářil se při tom všelijak, tak najednou pozbývalo na důležitosti.

I když pro člověka s ulcerózní kolitidou nebo dráždivým tračníkem (který mě občas jako důsledek kolitidy trápí) to zase tak málo důležité není a brzy na tohle téma napíšu další článek.

Prostě zraněných lidí (a některých v mnohem horším zdravotním stavu) bylo kolem mě plno. A já si znovu říkala, že jsem vděčná, jak to dopadlo. Když mi pak po rentgenu řekli, že nemám ten kotník zlomený, ale “jen” vymknutý, byla jsem snad i šťastná.

Pád jako šance

Bohužel nebo bohudík jsem ale neměla u sebe žádnou knížku na čtení a navíc jsem měla vyčerpaná data na mobilu. Proto jsem se rozhodla meditovat. Podařilo se mi to a dostala se do příjemného klidu a odevzdání se plynutí času i situaci.

A díky tomu jsem si uvědomila, jak už mám trénovanou mysl – na vděčnost, zklidnění i pokoru. Uvědomila jsem si, jak jsem vlastně šťastná. A taky, že jsem si prošla už tolika peripetiemi a naučila se brát každý pád jako příležitost. Ke změně, zklidnění nebo aspoň zamyšlení.

Když jsem pak o víkendu ležela doma s nohou nahoře, manžel se věnoval dětem a domácnosti a já si po dlouhé době četla knížku, objevila jsem v knize Jíst, meditovat a milovat krásné moudro:

Pořád vzpomínám na jednu poučku své guru ohledně štěstí. Říká, že lidé mají obecně tendenci považovat štěstí za nějakou náhodu, která se objeví a sestoupí na vás jako pěkné počasí. Ale tak štěstí nefunguje. Štěstí je důsledkem osobní snahy. Bojujete o ně, usilujete o ně, trváte na něm a někdy dokonce i cestujete kolem světa, abyste je našli. Musíte se neoblomně účastnit projevů vlastního blaha.

A jakmile dosáhnete stavu štěstí, nikdy nesmíte přestat dbát o jeho uchování. Musíte projevovat mohutné úsilí a neustále mu plavat v ústrety. Pokud se zastavíte, ztratíte svou niternou spokojenost. Je snadné se modlit, když strádáte, ale pokračovat v modlitbách i v situaci, kdy se krize přehnala, je obdobou stvrzujícího procesu, kterým své duši pomáháte, aby se přidržela dosažených met.

Takže tímto vám chci napsat:

Ať už se vám děje cokoliv, je možné najít něco, za co jste vděční, z čeho se můžete poučit a jít dál. Ano, často to bolí, ale jde toA i to pomyslné štěstí jde najít ve střípcích každodenního života a je možné si ho udržet.

Nechci se tu vychloubat, jak jsem tuhle situaci zvládla. To chraň Bůh. Vždyť mi na tohle několik kamarádek napsalo něco v tomhle smyslu:

  • co blbnu, když si přivodím úraz pár týdnů před porodem svého třetího dítěte
  • že tenhle úraz je zdvižený prst nebo dokonce varování

A můj muž mi po uhoněném víkendu kolem mě, dětí a domácností řekl: “To jsi udělala určitě schválně.” Týden předtím jsme totiž docela intenzivně řešili, že se cítím přetížená a potřebuji, aby se ještě o něco víc zapojil do péče o děti i domácnost. A tak se mi moje přání splnilo.

Oba jsme se tomu zasmáli a i když svůj úraz jako žádné varování ani zdvižený prst nevnímám, cítím, že tenhle úraz ani nebyl náhodný. Prostě jsem už pár dní před ním cítila, jak potřebuji zpomalit a moje tělo tímto způsobem vystavilo stopku.

Obecně jsem totiž dost rychlá a akční. Jen jsem si zase a znovu myslela, že už mám svoji vnitřní rychlost zmáknutou a nejsou k mému zastavení potřeba úrazy. Ale víte co? No a co. I tohle se prostě stává a stále se učíme. ;)

Současně jsem se tím i přes veškeré fyzické nepohodlí opravdu zklidnila. Navíc mi úraz připomněl to, co je opravdu důležité. Zdraví, klid a mír. A tak vám to zdraví, klid a mír v duši přeji taktéž.

  • A pokud vás můj příběh inspiroval nebo zaujal, přečtěte si ho celý. Příběh o tom Jak jsem se dostala z bolestí a nemocí si stáhněte zdarma tady.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.