Příběh o mateřské bolesti, která spojila několik srdcí

/ bolest, Bůh, Ema Pitnerová, kmotra, křest, křtiny, láska, radost, síla, Strážkyně mateřství

V roce 2010 jsem poprvé otěhotněla. Pár týdnů po svatbě. Moc jsem se těšila a měla radost, že se nám plní takové to schéma z Básníků. První dovolená – zásnuby – druhá dovolená – bydlení – třetí dovolená – svatba – dítě … Jenže tohle děťátko mělo jiný plán, než se narodit. Odešlo v 11. týdnu těhotenství, respektive přestalo mu být srdíčko, a musela jsem na kyretáž.

Ta samá situace se opakovala o pár měsíců později. O rok později jsem pro změnu ležela na operačním sále s krvácením do dutiny břišní kvůli mimoděložnímu těhotenství. Nakonec se přece jen zadařilo a vytouženého dítěte, syna Pavla, jsme se dočkali. V roce 2014.

Cesta ke druhému dítěti

Byla podobně trnitá. Naštěstí bez laparoskopické operace, ale se třemi kyretážemi. Když jsem na začátku roku 2017 kývla na nabídku z práce, ať nastoupím po mateřské na 60 % úvazku o půl roku dřív, netušila jsem, že v tu dobu otěhotním po osmé a že tentokrát opět přichází děťátko, které chce vykouknout na svět.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, objevila jsem na Facebooku fotku úplně první Strážkyně mateřství od Emy. Ema Pitnerová je tvůrkyní nádherných věcí a také Strážkyň mateřství a do toho dne jsme se neznaly.

Tahle Strážkyně mě nadchnula a cítila jsem, že je pro mě a moje děťátko. Hnedka jsem Emě napsala, Strážkyni si objednala a do pár dní ji měla doma. Až od Emy jsem se dozvěděla, že jsem si ji objednala 3 minuty po zveřejnění fotky. :-) Od té chvíle se začal psát náš příběh, který vyústil v narození Magdalenky a také v její křest a setkání s kmotrou.

O tom, co mu předcházelo, si přečtěte skrz slova Emilie. Pro mě jsou důkazem toho, že Bůh existuje a posílá nám do života lidi, situace a události k našemu dobru.

Ema Pitnerová vypráví

Strážkyně mateřství má svůj původ vlastně také ve velmi smutném prožitku. V roce 2010 jsme s mým mužem také poprvé čekali miminko. Bohužel jsem ho samovolně potratila v 8. týdnu těhotenství. Bylo to velmi bolestivé období plné smutku, bolesti a pocitu selhání.

Rok se sešel s rokem a nám se narodil vytoužený prvorozený syn Petřík. A i když jeho narození bylo pro nás všechny velkým štěstím a radostí, stejně jako narození dalších dětí, Kubíka a Justýnky, nepříjemný prožitek a bolest z potratu si mě znovu našel. Nerozuměla jsem tomu, co se se mnou děje a proč se mi to děje.

Proč znovu vyvstává tato bolestivá vzpomínka?

Věděla jsem jen, že nastává velmi podobné období, které předcházelo mým začátkům se šitím. Musím něco dělat, ale co? říkala jsem si. V té době se začaly na internetu vyskytovat Vílenky – panenky tvořené metodou suchého plstění a mě to učarovalo a chtěla jsem to umět. A tak jsem si sedla k internetu, objednala vše potřebné k tvoření a podle návodu vyzkoušela své první vílenky…

Měla jsem z nich takovou radost – naučila jsem se něčemu novému.

A co kdybych zkusila těhotnou panenku? Běželo mi hlavou

Ne, to je nesmysl. To by nikdo ani nechtěl, taková hloupost! Byla to hloupost do té doby, než mi tuto myšlenku nevědomky zpět přihrála moje švagrová Evička. Vysvětlila mi a rozebrala se mnou situaci mých pocitů z potratu, proč znovu přichází, proč se to děje.

„Hele, a co třeba udělat těhotnou panenku?  Když děláš ty vílenky, co zkusit něco takového?“ Ptala se mě. V ten okamžik, když to řekla, se ve mně krve nedořezal. Přesně na tohle jsem nedávno myslela! Řekla jsem jí o tom… že mi zpět „přihrála“ myšlenku, kterou jsem „zahodila“ jako nesmysl.

Vůbec jsem netušila, jak by měla vypadat a nechala nápad pár dní „uležet“. Určitě by měla být růžová, modré květy na šatech a blond vlasy, blesklo mi z ničeho nic hlavou. S vizí v hlavě jsem vzala jehly a začala plstit. Vytvořila jsem první Strážkyni mateřství se jménem Loriana.

Když jsem ji dotvořila, ukázala jsem ji Evičce. Líbila se nám oběma. „A teď ji dej na Bazárek pro Bohyně a uvidíš.“ Řekla mi. Udělala jsem to. Byla jsem napjatá, jestli někoho vůbec osloví…

Za 3 minuty rezervace a dosud časový rekord!

Byla to Verunka… Když mi Verča pak říkala, jak ráno po cestě našla růžovou sponku do vlasů, pak si sedla k internetu a objevila se jí růžová Strážkyně, brala jsem to jako znamení. Verča o těhotenství věděla jen pár hodin… Když mi pak začala vyprávět o svém zdravotním stavu a o tom, kolika nepodařenými těhotenstvími si prošla, měla jsem velký pocit úzkosti a smutku.

Vím, jaké to je přijít o vytoužené miminko a o to víc jsem věřila, že právě tohle její těhotenství proběhne v pořádku a tak jak má, když nás Bůh přes Strážkyni svedl dohromady. Jenže mi ještě něco „chybělo“. Znáte takový ten pocit, který není celistvý? Že ještě něco chybí, aby to bylo úplné? Tenkrát jsem se začínala trošku zajímat o kameny – minerály a zjistila jsem, že i nastávající maminky mají svůj kámen – červený mořský korál.

Hned jsem začala hledat na internetu takový, který by mi k Verunce „sedl“. Prošla jsem spoustu eshopů, šperkařství a pak jsem na něj narazila – byl to přívěsek z korálu ve tvaru srdce. Ano, řekla mi má intuice, to je přesně on!

Poslala jsem ho Verunce za pár dní jako dárek. Když mi pak řekla, že symbol srdce byl pro ni zásadní a přinášel jí naději, že tohle děťátko donosí, zamrazilo mě. Prostě ne nadarmo nás Strážkyně mateřství svedla dohromady a když se mě Verunka ptala, jestli bych se chtěla stát kmotrou Magdalenky, řekla jsem ano.

Od té doby jsem už vytvořila desítky Strážkyň mateřství, ale Loriana byla tou první. Díky ní jsem se stala kmotrou báječné holčičky Magdalenky.

PS: O tom, jak Ema k šití a plstění přišla, se dozvíte v dalším rozhovoru. Rozhovor je plný naděje a povzbuzení, které plyne z toho, jak Ema ustála synovu diagnózu expresivní dysfázie a měla začít s psychiatrickou medikací.

Podobné články

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *