Příběh Emy: Od samovolného potratu ke Strážkyním mateřství

/ autonehoda, Ema Pitnerová, mateřství, nehoda, potrat, příběh, psychiatr, psycholog, radost, Strážkyně mateřství

Byla jsem těhotná a zbývalo mi asi deset dní do porodu naší nejmladší dcery. Tehdy jsem jela s naším mladším dvouletým synem na běžnou lékařskou prohlídku. Jenže se stala autonehoda…

Paradoxně na parkovišti

Už jsem na něm stála a čekala, až řidič, který parkoval vedle mě, odjede, abych si mohla srovnat auto. K naší smůle si to po příjezdové cestě řinul nepřiměřenou rychlostí mladík, který byl pod vlivem omamných látek, a obě naše auta rozrazil. Náraz byl ze strany, kde jsem na místě řidiče seděla já a za mnou syn v autosedačce. Naštěstí to odnesla jen zadní část auta a já si říkala: „Uff, nic se tak zlého nakonec nestalo.“

Až postupem času se ukázalo, že trauma z nehody se podepsalo na synovi. I přesto, že on i já jsme byli po fyzické stránce po nehodě v pořádku. Po půlroce jsem si všimla, že Kubík neříká žádná nová slova, jen opakuje ta stará. Byla jsem u lékařky a ta mi řekla, že mám počkat do třech let, že se to možná srovná. Jenže se tak nestalo a nás čekalo kolečko vyšetření: foniatrie, neurologie, dětský psycholog. Všechny testy dopadly dobře, ale při první návštěvě psychologa nastal tehdy pro mě obrovský zlom a poprvé v životě jsem si sáhla na dno.

Když mě psycholog vyzval, abych mu pověděla, co se stalo, psychicky jsem se zhroutila

Neudržela jsem pláč a všechnu tu bolest, kterou jsem v sobě držela. I kvůli první autonehodě, kdy jsem byla taky těhotná a vyvázla jsem naštěstí „jen“ se zlomenou hrudní kostí. I tahle autonehoda se nestala mým zaviněním. Jenže jsem si na obě havárky zakazovala myslet, abych neohrozila svá těhotenství.

Když mě pan psycholog vyslechl, doporučil mi návštěvu psychiatričky a medikaci. U syna navíc byla stanovená diagnóza expresivní dysfázie, což je vývojová porucha, která se projevuje omezenou slovní zásobou, užíváním malého počtu běžných slov, nesnázemi při hledání slov nebo záměnou slov aj.

Běželo mi hlavou tisíce myšlenek: Já a na práškách? V žádném případě!

Vždyť jsem máma od tří dětí a musím fungovat! Nemůžu si dovolit být oblbnutá medikací! Navíc potřebuju řídit a jezdit autem. A to bych nemohla. A co teprve péče o Kubíka? Jak bych to zvládala?! Zároveň jsem ale věděla, že potřebuji pomoc a hlavně zaměstnat hlavu… Abych skutečně na těch práškách, nebo hůř na psychiatrii neskončila. Přemýšlela jsem, co by mě bavilo, co bych mohla dělat, co jsem jako dítě milovala… ŠITÍ.

A tak jsem oprášila svoje znalosti a s pomocí kamarádek začala znovu od píky. Navíc jsem potřebovala mít kolem sebe podobně smýšlející lidi. Proto jsem na Facebooku založila skupinku pro švadlenky začátečnice, kde jsem je seznamovala s druhem látek, jaké máme jehly a končilo to fotonávody. Byla jsem to zase já a tento koníček mě začal opět naplňovat energií. Začala jsem dětem šít ve velkém: trička, pyžamka, tepláčky, mikiny, čepice, softshell kalhoty…. a zvládla jsem to bez medikace.  Jsem za to na sebe moc pyšná. :-) Co se týče Kubíčka, za tu dobu udělal a stále dělá velké pokroky a to mě dělá šťastnou!

Dostala jsem se až k plstění a výrobě panenek

V mojí tvorbě pak následovalo několik milníků. Podobně jako u šití jsem se dostala k plstění jako druhu psychoterapie. V roce 2010 jsem byla poprvé těhotná a rovnou zjistila, jak moc bolí ztráta nenarozeného miminka. V mém případě šlo o samovolný potrat, po kterém následovalo velmi bolestivé období plné smutku, bolesti a pocitu selhání.

Rok se sešel s rokem a nám se narodil vytoužený prvorozený syn Petřík. A i když jeho narození bylo pro nás všechny velkým štěstím a radostí, stejně jako narození Kubíka a Justýnky, bolest z potratu si mě znovu našla. Když se tahle nezpracovaná bolest zvědomila, pustila jsem se do plstění víl. Nakonec mě napadlo vyzkoušet i těhotnou panenku. První Strážkyně mateřství, jménem Loriana, byla na světě.

Loriana přinesla radost, sílu a lásku nejen mě, ale i ženě jménem Veronika. Na jejím webu právě jste a spolu jsme celý příběh vzniku Strážkyní mateřství posdílely ve článku Příběh o mateřské bolesti, která spojila několik srdcí. Od té doby jsem už vyrobila víc než 100 panenek. Kromě České republiky se dostaly Strážkyně na Slovensko, Nový Zéland a na podzim 2018 i do USA.

Díky Lorianě jsem se navíc stala kmotrou Verunčiny dcery Magdalenky a když se Magdalence blížily 1. narozeniny, věděla jsem, že její narozeninový dárek má být zase panenka. Den narozenin mojí kmotřenky se blížil a já začala být čím dál víc nervóznější… Stále se mi nedařilo se nacítit, jak by panenka měla vypadat.

Nakonec, i před spaním, jsem usínala s myšlenkou na ni. A vize mi přišla ve snu: viděla jsem bílou Strážkyni (bílá je barva neposkvrněnosti, čistoty, panenství), která měla na šatech dlouhé zelené větvičky plné růžových květů a byl tam i motýl. Většinou si sny moc nepamatuji, ale tenhle mi utkvěl a tak jsem začala druhý den tvořit.

Když jsem Verunce poslala fotku, jak panenka pro její dceru vypadá, odzbrojila mě větou: víš, že mám ve znaku svých stránek motýla?

K tomu, abych dokázala vytvořit panenku většinou stačí intuice nebo už se mi párkrát stalo, že jsem měla právě jakousi vizi. Pokud ale dělám panenku na míru, potřebuju fotografii, na které musí být ženě vidět oči.  Strážkyně mateřství dělám už víc než dva roky a za celou dobu jsem nezapochybovala o smyslu svého krásné poslání – zvědomovat maminkám jejich přání a snad jim tím i dodat odvahu, víru a naději.

Když pak od maminek dostanu fotku narozeného miminka nebo obrázek z ultrazvuku, mám velmi často slzy na krajíčku a jsem dojatá. Vždy poděkuji „tam nahoru“, že se mamince splnilo přání – přivést vytoužené miminko na svět. To jsou ty nejkrásnější a nejsilnější motivace tvořit dál. Věřím a cítím, že Strážkyně ženám velmi pomáhají a přála bych si ze srdce, aby pomáhaly i nadále tam, kde je a bude potřeba.

S láskou,

Ema Pitnerová

PS: Na Eminu facebookovou stránku Strážkyně mateřství se vydejte tudy >>>

Podobné články

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *