Mýtus dokonalé ženy a matky

Rozhodla jsem se odtajnit pravdu. Dokonalá žena a matka neexistuje.

Vím, že na některé své čtenáře blogu nebo Facebooku působím jako ta žena a matka, která s radostí vaří, pečuje, stíhá podnikat a ještě prožívá jen ty nádherné mateřské a partnerské chvíle. Ale i já podléhám svým strachům, bolestem, vzteku, chvilkám, kdy mám pocit, že jako matka a partnerka selhávám na všech úrovních.

Ve virtuálním světě

Dojem dokonalé ženy a matky často umocňují právě facebookové statusy, fotky na Instagramu (tam mě najdete pod jménem pribehyzivota_vedomavyziva) nebo jen obyčejné povídání. Nevím, jak to mají muži, ale ženy se skutečně srovnávají s jinými ženami na základě nejrůznějších měřítek.

Takové dětské hřiště může být pro některé matky nebo rodiče hororem. Cizí dítě si lépe hraje, lépe mluví, nekřičí, určitě lépe jí, tatínek dítěte jistě chodí z práce dřív a mnohem víc pomáhá, maminka zase jistě vaří každý den teplé večeře, čte pohádky a vždy se s dítětem jen směje… a podobně.

Matka a dítě ve stresu nejen z jídla.

Pokud i vás občas přepadne “srovnávací chvilka” nebo pocit “nejsemdostdobráctví”, mám pro vás pár přiznání…

Jídlo, jídlo, jídlo

Ano, tohle je sice mé hlavní téma blogu a podnikání, ale přesto mám pocit, že právě tady nejvíc selhávám. No považte…

  • nebaví mě každý den vařit teplá jídla,
  • nevymyšlím žádné extra recepty,
  • nejím podle žádného z módních trendů (ani paleo, ani bezlepkově, ani nízkosacharidově, aj. a přitom mám střevní zánět zvaný ulcerózní kolitida a jistě bych se měla nějak speciálně stravovat),
  • můj tříletý syn nejí maso, v životě neochutnal sýr, nejí knedlíky, omáčky, ovoce ani zeleninu… co s tím popravdě netuším, ale přiznávám, že mě tohle pálí ze všeho nejvíc.

Jo a když má po ruce maminku, odmítá se sám najíst. Máma totiž ve snaze, aby aspoň něco snědl, ho nakrmí. Kdo nezažil, nepochopí…

Poučky “nechte ho vyhladovět” si prosím nechte od cesty 😉 Už jsem těch rad slyšela hodně.

Pokud nejsem právě ve fázi sebelítosti a hormonálních skluzavek – je jedno, jestli těhotenských, předmenstruačních nebo menstruačních, většinou jsem klidná. Ale záchvaty pláče a křiku mě berou především na téma stravy mého vlastního dítěte.

Naštěstí některé situace umím díky svým znalostem o jídle a potravinách řešit. Takže milované kaše mého syna mívají toto složení:

  • obiloviny (většinou v podobě jemných ovesných vloček nebo pohanky)
  • oříšky nebo semínka (lískové ořechy, lněná semínka, kokos)
  • rozinky, kustovnice nebo ovoce (někdy všechno dohromady)
  • zdravý tuk nebo olej (máslo, biořepkový olej, dýňový nebo lněný olej, občas kokosový tuk)
  • občas doplňuji bílkoviny formou mořské řasy spiruliny, mladého ječmene nebo přírodního proteinového prášku z luštěnin.

Mimo obilné kaše “narvané” vším možným zdravým a výživným se snažím, aby syn jedl aspoň nějaké tvarohové produkty (musí však být jen a pouze hnědé – tedy do barvy čokolády 🙁 ) a vývarové polévky (masokostní a zeleninové).

Čas, úklid, rodina a práce

Už se mi párkrát stalo, že i muži se zarazili nad tím, jak vše můžu zvládat. Jenže…

  • můj manžel by vám řekl pravdu… bez jeho pomoci bychom kolikrát neměli tak čisto ani uvařeno. Moje priority jsou zkrátka jinde… Raději budu sedět a ťukat celý den do počítače, tvořit články, psát e-booky a knihy, než mít navařeno a uklizeno.

Ano, samozřejmě potřebuji mít kolem sebe čisto a pořádně jíst, ale umím se i v jídle pěkně odbýt a úklid odsunout klidně o pár hodin nebo dní, pokud to není akutní 🙂

Nejtěžší pro mě bylo a občas stále ještě je, se smířit s tím, že nejsem ta 100 % pečující žena udržující teplo domácího krbu. Že je pro mě nejdůležitější kromě dobrých vztahů a zdraví i vlastní seberealizace a tvoření.Žena se chce realizovat a nejen uklízet a pečovat, ale někdy ji tenhle rozpor trápí.

  • mám štěstí na poměrně vysokou hladinu životní energie. Ale ani já tu svoji energetickou nádrž nemám nekonečnou… bez akupunktury a také odpočinku bych fungovat nemohla.

Často si pletu na sebe bič v podobě toho, co vše chci stihnout a pak padnu do tak nepříjemného útlumu, že několik dní nejsem schopná nic moc dělat a tvořit.

Navíc můj manžel má tu hladinu ještě výš než já a mě to často žene k větším výkonům nebo naopak k pocitům “nejsem dost dobrá, protože nezvládám tolik jako on”.

Koukněte na svoje (třeba i malinké) úspěchy

Za dobu své mateřské role jsem se ale stala lepší “manažerkou”. Přesto stále přichází pocity, že nezvládám vše, co bych měla nebo chtěla. Ale když se kouknu na to, jak nyní sama se sebou nakládám, tak:

  • jsem na sebe většinou hodnější a umím se víc ocenit,
  • hodně jsem zamakala na pocitech “jsem dost dobrá, taková jaká jsem” a cítím se lépe,
  • naučila jsem se využívat každou chvilku svého času tak, aby se mi dařilo psát články. Když nejsem ve stavu 2v1, jsem ochotná vstávat třeba o hodinku dřív a připravovat e-maily pro čtenáře E-mailového klubu Vědomé výživy nebo facebookové příspěvky.

Co z toho vyplývá?

I přes ten pokrok, kdy jsem udělala dva tři kroky dopředu, stále mívám jeden dva kroky dozadu. Proto…

  • občas křičím,
  • nezvládám vztekací chvilky syna,
  • zalezu si se sebelítostivým pláčem do postele a vytáhnu si svého plyšového medvídka,
  • padám na hubu,
  • nezvládám ranní chvilky spojené se střevním zánětem,
  • musím si jít alespoň na chvíli zdřímnout v průběhu dne. Třeba i v době, kdy můj muž právě přišel z práce, jde nachystat večeři a ještě se postarat o syna.

Ale vím, že:

Jsem vždy udělala jeden až dva plusových krůčků.

Že propady jsou úplně normální! Nejsem roboti ani stroje, abychom vše zvládali na 100 %. Máme právo odpočívat, nestíhat, plakat nebo se vztekat. Jen nesmíme zapomínat na to, že to takhle má každý.

Nikdo skutečně není dokonalý. Jeden “pokulhává” v tomhle, druhý zase v něčem jiném. A možná to není ani pokulhávání, ale přirozenost. Každý z nás má jinou energii, jiné priority a talenty. Zatímco někdo dokáže z pár kousků papíru udělat nádherné origami, jiný si ani nepřitluče hřebíček na poličku, ale zase umí zprovoznit zablokovaný počítač.

Stejně tak ani ty ženy, které rády pečují, nemusí jenom pečovat a starat se, ale potřebují se starat i o sebe, o svoje zájmy a koníčky. I ony mají potřebu seberealizace, ale třeba jinou formou než mám já. Nic z toho není špatně, ani dobře. Je to tak, jak to je a má být.

Jak to máte vy?

Napište do komentářů, jestli taky máte občas pocit, že nestíháte, selháváte nebo nejste v něčem tak dobří, jak byste si představovali. Nehrajme si na super výkonné stroje, které vše zvládají 🙂 A až svůj komentář napíšete, stáhněte si další čtení >>>, kde se dozvíte něco víc o tom, co dokáže napáchat za škody přílišná svědomitost.

Veronika Hanzlíková
Jsem mladá žena, ale zažila jsem ve svém životě už mnoho bolesti. Po stránce fyzické i psychické. To mě dovedlo k tomu, že pomáhám ostatním nejen v oblasti výživy a toho, co jíst, ale i v oblasti zdravotní prevence. Důležitou kapitolou mé práce je podpora ostatních, kteří mají zažívací obtíže. Především střevním záněty. Učím nás všechny, včetně sama sebe, jak žít a jíst kvalitně v nejrůznějších obdobích života. Jsem autorkou dvou elektronických knih: - 10 klíčů k tajemství potravin>> - 21 příběhů českých superpotravin>> Pro čtenáře z řad osob se střevními záněty jsem připravila příručku a videokurz: - Ulcerózní kolitida a Crohnova choroba - jak žít a jíst kvalitně>> Věnuji se také celostnímu poradenství pro zdravotní prevenci a výživu. Více o mně si přečtěte zde>>
Komentáře
  1. Veru, jak moc ti rozumím! Je to tak jak píšeš! Mám to úplně stejně…

  2. Stepanka napsal:

    Jako bych cetla o sobe Verco. Donedavna byl syn vzorem pro vsechny deti..jedl zeleninu od mrkve po kapustu..ted? Kdyby bylo na nem tak ji chleba s maslem a syrem cely den..a to je u nas tahle varianta svatecni nebo nouzova..prave kdyz na me prijde chvile’nesnasim vareni’. Po ovesnych kasich a polevkach navic mame hlad a chute a koketuju prave s low carb..opak dosavadni stravy. Crohn by byl pry rad.

  3. Stana napsal:

    Clanek hezky, ale selhava uplne v zakladu toho, co chcete rict. Neni pravda, ze nejste dokonala matka a ze takova neexistuje. Vy jste dokonala mama a temer kazda takova jsme (to temer neni na zeny,co stihaji mene,ale na ty opravdu spatne mamy-fetacky,zeny,co deti tyraji atd). To, ze nejsme vzdy dokonale hospodyne, kucharky, svadleny, milenky…neznamena, ze nejsme dokonale mamy pro nase deti a dokonale zeny pro nase muze. Tak sehned neodsuzujte (clovek od druheho odsouzeni muze skousnout,ale to,co dela sam sobe,to je horsi), za to, ze prcka.obcas kydnem k tv,tabletu….a dame vanu,prectem si knihu. Protoze to delame pro to dite,abychom nabraly silu a byly dale tak uzasne a dokonale 🙂

    • Děkuji za komentář. Jen jsem se trochu polekala slovem selhání 🙂 Myslím, že článek vyjadřuje vše tak, jak jsem chtěla říct. Děkuji však za zajímavý náhled, že vlastně už dokonalé a úžasné jsme my všechny, které se snažím dělat to nejlepší, co umíme. To se mi líbí tenhle pohled. Předtím by mě nenapadl. Takže ještě jednou díky 😉

  4. Iva napsal:

    Krásný trefný článek, mířila jsi přesně do černého. Odložený úklid, žehlení, praní a máma píše články na blog nebo tvoří něco na webu. Děti a speciálně náš Tomík to má s jídlem podobně jako tvůj synek a i holky občas musím nakrmit. Jak máme hodně zeleniny z bedýnkování, nutí mě o vymýšlet jídla, kam ty zdravé vitamínky schovám, aby je děti snědly. Když si toho na sebe naložím příliš, neudělám nakonec nic, protože mě zaskočí nějaká viróza.

  5. Darča napsal:

    Veru, tohle je už nějakou dobu moje klasika 😀 Mám pocit, že toho je nějak moc a že nic nestíhám a nechápu, jak to někdo vůbec může dávat, a tak pak zvolním, ale v tom mě doženou pocity, že se jako flákám :D, takže to je takové furt nahoru, dolů.

    Za něčím se ženeme, za nějakou vlastní nebo něčí představou, jak by to mělo být (nejlépe hned teď), ale nikde žádný pořádný střed, vnitřní klid. Žádnou skutečnost, ve které se cítíme dobře, nevidíme.

    Vypnout svá přesvědčení, kritika, nebrat se tolik vážně a najít si alespoň maličkou radost v každičkém okamžiku by mohl být dobrý recept 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *