Nejen o jídle s Evou P. – Vědomé vhledy

/ Eva Pitnerová, maso, pocit štěstí, rozhovor, Vědomá výživa, Vědomé vhledy

Vědomá výživa a Vědomé vhledy mají mnoho společného.A tím je společný přístup k životu, který se dá shrnout pod slovem VĚDOMÝ.

Za Vědomými vhledy stojí jedna úžasná žena. Jmenuje se Eva Pitnerová a svým klientům, blízkým a přátelům pomáhá v různých životních situacích skrz svoje vhledy, tarotové karty nebo rodinné konstelace.

Evu jsem potkala osobně pouze jedenkrát, ale její energie a konzultace s ní mi často pomáhá i na dálku. Setkávám se s ní totiž po telefonu i na Facebooku, kde provází své příznivce a čtenáře nejen různými vhledy, kartoskopy, ale také velmi zajímavými obrázkohraními. Evino nejoblíbenější je však toto a je pouze pro ženy.

A tak jsme si popovídaly o výživě i vyživování našich duší, vztahů i pocitů vnitřního štěstí…

Evi, vím o tobě, že jsi nějakou dobu nejedla maso. Jak jsi na tom nyní? Co se ti líbí na vegetariánství?

Veroniko, otázka ohledně masa je pro mě velmi citlivá. Tímto totiž odkrývám své osobní selhání (přestože to tak není). Dokážu o sobě poodhalit vše, ale tohle je pro mě opravdu těžké. S tím, že znovu jím maso, mám totiž spojený pocit selhání.

Ovšem nemůžu lhát sobě ani těm, kteří tyto řádky budou číst. Poprvé jsem maso přestala jíst v roce 2012 a nemělo to dlouhé trvání. Neplánovala jsem si to, a ani to nebylo rozhodnutí hlavy. Prostě jsem ze dne na den maso „nepotřebovala“. Podruhé se chuť a potřeba nejíst maso začaly vkrádat v době mého těhotenství. Ale nebyla jsem schopná si ho odepřít. Po narození dcery jsem ho pro změnu nebyla schopna pozřít. Cítila jsem spojitost se svou dcerkou a její potřebou nepřijímat maso skrze kojení. Přišlo mi to přirozené a cítila jsem se dobře. Emocionálně. Naplňovalo mě to pocitem SVOBODY.

Po půl roce, v období, kdy jsem měla velmi silnou menstruaci, jsem dostala chuť na maso. Chuť, kterou jsem 6 měsíců nepocítila, přestože jsem menstruovala od skončení šestinedělí. Ze začátku jsem pociťovala tlak na zvracení a pocit selhání, že opět něco, co se potravy týká, nezvládám. Hodně mých přátel se stravuje přinejmenším vegetariánsky a já jsem v sobě pociťovala dluh vůči našemu přátelství. Vím, že to byla hloupost, ale snažím se otevřeně pojmenovat své pocity.

Hlavním důvodem návratu k nevegetariánské stravě bylo, že jsem se cítila více a více unavená a vyčerpaná. Kojení, péče o čtyři děti, domácnost, partnerství a návrat k práci se mnou energeticky hodně zamávali a já byla více a více mimo sebe. Moje schopnost vidět a slyšet se znásobila a já byla přecitlivělá. Takže zafungovalo tělo a vyslalo impulz. Maso uzemňuje a osobně jsem měla více energie. A to i přesto, že vím, jak nevhodné je jíst mrtvoly. Nic jiného to totiž není.

Na vegetariánství se mi líbila SVOBODA a pocit, že patřím k lidem, kterým záleží na sobě i přírodě. Ovšem zatím to neumím, neumím se stravovat zcela bez masa.

Po rozhovoru si Eva uvědomila, že vlastně cítí vinu za to, že jí maso. A protože ví, jak je energie viny destruktivní a sebezničujcí, tak si pocit viny sama v sobě zpracovala. Přestože má v sobě stále rozpor v tom, zda maso ano nebo ne, tak vinu už necítí.

Já tvé pocity spojené s masem chápu. Mně osobně se líbí vegetariánství (byť nejsem vegetariánka) a dokonce jsem o něm a masu již dříve napsala článek. Ale pojďme pokračovat s tvými dalším pocity.

Jak se nyní cítíš ve svém těle, přestože nemáš ideální váhu?

Já jsem příznivcem písničky Ewy Farné o tom, že má boky jako skříň a přesto si to užívá :-) Myslím, že k životní spokojenosti nemusí ženy vážit 55 kg a mít míry 90-60-90 a muži mít svaly jako Arnold Schwarzenegger a na břiše pekáč buchet. Jak to vnímáš ty?

Pekáč buchet je náhodou fajn… miluji povidlové i tvarohové :-D Nemám ráda muže, kteří vypadají jak právě zmiňovaný Arnold.

Eva se svým mužem a dcerou Liou

Přijde mi to odporné. A ženy? Mluvím pouze za sebe. Mám ráda oblé tvary, boky, stehna, prsa, bříška a měkkost. Přijde mi to smyslné a mému oku lahodící. Přesně jako Ewa. To je krásná žena s tělem Bohyně.

A jak to mám já? Veroniko, různě. Hodně záleží, zda jsem v souladu sama se sebou. Napojená na své pocity a vědomí si sebe samé. V tu chvíli vím, že jsem úžasná, a je jedno, jestli vážím méně nebo více.

Ovšem, dokážu být se sebou také v nesouladu a pak jsem schopná raději nejít do společnosti, protože vím, jaké pohledy směrem ke mě a mojí postavě budou následovat. A ty pohledy by mě jen jitřily.

Vím, že toto řeší ale všechny ženy, často bez ohledu na jejich hmotnost. Slyšela jsem už mnoho příběhů i od žen, které působí, že otázka tělesna a přitažlivosti není jejich tématem, a přesto právě toto téma bylo jejich stěžejním. Žena může být štíhlá a nádherná, nevidí-li však svou krásu ona sama, nemá šanci se cítit v sobě, tak jak jí vidí ostatní. Na postavě nezáleží. Jen naše naučené vzorce nás vedou do kritiky a sebeposuzování. A my pak podléháme sebeklamu, že takoví, jací jsme, nejsme dost dobří. Že nemáme žádnou cenu, ať už fyzicky nebo schopnostmi.

Takže, abych odpověděla na tvou otázku, jak to mám já. Mám to tak, že vím, že vysoká nadváha, kterou mám, není ze zdravotního hlediska nic dobrého. Vím, že sama bych se cítila dobře mezi 95-105kg, ale zároveň vím, že s tím aktuálně nic nedělám. Takže mohu žehrat na to, jak jsem strašně hnusná a tlustá, anebo to vzít, jak to je. No a já to prostě beru, jak to je.

Snažím se cítit spojení se sebou a být pozitivně naladěna, a když občas udělám sebemrskače a postesknu si nad tím, že nemám na svoji postavu hezké oblečení anebo si někdo na mé osobě masíruje své ego urážkami a posměšky, tak se velmi rychle vracím do pozitivnějšího smýšlení o sobě. V tu chvíli i celkově se sebe  snažím vidět očima, která se dívají s láskou, ne s kritikou.

Dá se hovořit u tvé práce o tom, že někdy nechtěně přijmeš energii svých klientů a pak z toho míváš obtíže s jídlem, jeho strávením nebo strávením myšlenek?

Hihi, záludná otázka. Ano. Ale není to nechtěně. Prostě se to stane. Během té chvíle to i cítím. Jako by do mého těla vstupovalo něco, co mi „nepatří“ a ono to pojme. Když je výklad nebo jakákoliv jiná činnost, kterou dělám, energeticky náročná a hodně energie mi přitom odejde, dojídám se pak jídlem. Každý dělá něco jiného, někdo medituje, tančí, jde na procházku, ale mně pomáhá jídlo. Nesedím ale u ledničky a neláduji do sebe vše. Prostě si nachystám jídlo a v klidu si ho sním. Je to energie za energii.

Navíc i Lupin dával Harrymu, po setkání s mozkomory (a že jich klienti těch vlastních mozkomorů mají někdy taky dost), dával čokoládu a říkal, že to pomáhá :-D

Je možné tvou prací poradit i klientům s jejich výživou? Mně osobně jsi totiž skvěle pomohla pochopit fungování některých mých myšlenkových i zažívacích procesů a tím najít další cestu, jak zlepšit svoje vlastní stravování a zdraví.

Paradoxně, ANO. Vše je se vším propojené a tak i výživa je spojena s vnitřním nastavením a objevím-li toto nastavení, mohu nasměrovat k transformaci. Největší „legrace“ je, když já se svými x kily navíc, někomu říkám, jak by se měl stravovat. Ovšem to, že to vidím u druhých a dokážu to rozkrýt a leckdy i umím ten proces léčení spustit, odstraněním bloku, neznamená, že u sebe to umím taktéž. Neumím, nemůžu se na sebe objektivně podívat a pracovat se sebou tak, aby se otevřelo, co je potřeba k transformaci těla. Ovšem otázka zní.. CHCI TO? Kdyby ano, asi už bych dávno vypadala jinak ;)

Je něco, co bys chtěla  ještě doplnit a poradit čtenářům?

Buďte v souladu se sebou. Hledejte cestu k sobě samým, protože tam najdete poklad. Svou podstatu a pravdu. Tam je schovaný pravý vztah k době samým a vědomí si sebe samých.

Děkuji za velmi přínosný, osvěžující a se mnou souznějící, a snad i se čtenáři, rozhovor a přeji Ti mnoho zdaru nejen v tvé práci.

Já děkuji. Zase jsem mohla u zamýšlení se u otázek odkrýt kus své duše ;)

Podobné články

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *