Dar od nenarozeného dítěte

“Já už prostě nemůžu,” křičela jsem na svého tehdy téměř dvouletého syna chvíli poté, co dostal záchvat vzteku, já se neudržela a dala mu na zadek. V tu dobu jsem procházela obdobím šestinedělí.

Bohužel ne po porodu zdravého dítěte. Kyretáž, a pak druhá ještě ten samý den, ukončila moje šesté těhotenství. Zamlklé těhotenství a opakované potrácení zněly moje diagnózy. Spolu s ulcerózní kolitidou a Bechtěrevovou nemocí bych už mohla dělat vývěsní štít na nemoci a diagnózy.

Moje šesté děťátko…

… se podobně jako tři před ním rozhodlo na tenhle svět zhmotnit jen na pár týdnů v podobě malinkého tvorečka v děloze. Ještě teď mě mrazí, když si na to období vzpomenu.

Pan doktor tehdy první kyretáž trochu zvoral. Naštěstí si toho byl ale vědomý a sdělil to, na odpolední službu, nastupující lékařce. Hned po probuzení z narkózy mi proto paní doktorka udělala ultrazvuk a rozhodla, že si mě na sál vezme znovu v osm večer. Těsně předtím, než jsem upadla ten den podruhé do jiného stavu vědomí, jsme ještě spolu žertovaly o statečnosti.

O statečnosti nejen mojí, ale mnoha žen, které do “toho” jdou znovu a znovu, aby se dočkaly vytouženého dítěte. Klobouk dolů nám všem ženám, které jsme se nevzdaly, ať už máme v diagnóze opakované potrácení (jako já) nebo poruchu plodnosti a opakované IVF. A klobouk dolů všem našim mužům, kteří spolu s námi tu cestu za dítětem nebo dětmi ustáli.

Převzít zodpovědnost

V průběhu té mojí cesty za dvěma zdravými dětmi a taky za celkovou zdravotní pohodou jsem pochopila jednu věc. Ať už se děje cokoliv, potřebuji za svoje zdraví převzít zodpovědnost. A to jsem dlouhé roky neuměla. Rozhodnutí jsem vždy předávala do rukou lékařů.

V případě kyretáží kvůli zamlklým těhotenstvím jsem říkala asi tohle:

Rychle ukončete moje trápení. Čím rychleji budu mít kyretáž za sebou, tím lépe.

Z dnešního pohledu už ale vím, že opakované kyretáže děloze a tělu vůbec neprospívají a že by bývalo fajn, kdybych mohla dát svému tělu šanci se vypořádat s touhle situací samo. Tenkrát mě to ale ani nenapadlo a za rychlé řešení jsem byla vděčná.

Dokonce jsem byla zklamaná, když mi v jedné nemocnici řekli, že mají termín na tenhle zásah až za čtrnáct dní a hledala po Praze gynekologické oddělení, kde mě na zákrok vezmou hned.

Až s druhým porodem a moudrou porodní asistentkou jsem pochopila, jakou sílu nám dává spolupodílení se na rozhodování o svém zdraví.

Nemusí se to týkat jen porodu vlastního dítěte, ale třeba i jaké léky chcete a potřebujete užívat, nebo kdy a proč musíte jít na operaci nebo naopak svůj stav řešit jiným způsobem. Správný a moudrý lékař by měl být ochotný akceptovat vaše přání a probrat ho s Vámi. Je jen na obou stranách, jestli tuhle komunikaci zvládnou.

Někdy to nejde ze strany lékaře, často to však nejde i ze strany pacienta.

Mluvme s lékaři. Lékaři, prosím, mluvte s námi.

Někteří lékaři samozřejmě budou mít pocit, že jim jako laici nemáme co kecat do práce. Ale existují moudří lékaři, kteří ví, že spolupracující a za své zdraví zodpovědný pacient se také nejlépe hojí a uzdravuje.

Věřím, že takových lékařů je a bude, čím dál víc.

Když se ale vy jako pacient hodíte do režimu “já tomu rozumím nejlíp” nebo “doktore, dělejte přece se mnou něco” asi to, o čem píšu, nebude fungovat nikdy.

Jak bych to řešila dnes?

  1. Zkusila bych se s lékaři domluvit třeba na termínu, do kterého je v pořádku zamlklé těhotenství neřešit kyretáží.
  2. Dala bych svému tělu i duši prostor se s miminkem rozloučit.
  3. Sama bych si udělala rozlučkový rituál a prožila si bolest a smrt svého malinkého dítěte do hloubky.
  4. Připravila bych tělo i duši na přirozený potrat nebo nutnou kyretáž.

Přesto dneska obě kyretáže těsně po sobě vnímám jako dar. Ne jako selhání svoje nebo lékaře.

Dar od mého děťátka

Hned, když jsem se probudila z první operace a zjistila, že neproběhla tak, jak měla, věděla jsem, že to má důvod. Miminko odsud ještě nechtělo fyzicky odejít. Chtělo se se mnou rozloučit.

Proto jsem ty hodiny mezi oběma zákroky strávila vnitřním rozhovorem s duší svého dítěte. S dítětem, které mi řeklo zhruba něco takového:

Byl jsem tu jen na krátko, ale přišel jsem Tě obohatit. Je mi dobře tam, kde nyní moje duše je. Naše setkání Ti přinese hojnost. Teď se konečně se mnou rozluč, ať můžu odejít i fyzicky z tvojí dělohy.

Druhá kyretáž už proběhla tak, jak měla, a hned druhý den jsem se cítila naprosto fit. Tenhle rozhovor s mým děťátkem mě pak držel v šestinedělí nad vodou, když mi bylo smutno.

Už je to víc než dva roky a málem jsem na náš rozhovor zapomněla. Až dnes mi naskočily tyhle vzpomínky a už vím proč. Tyhle vzpomínky mi naskočily proto, abych se s vámi podělila:

  • O pochopení, že nezáleží na tom, co se stane, ale jak se k tomu postavíme a jestli převezmeme za svoje zdraví i svůj život odpovědnost.
  • O povzbuzení, že všechno má svůj smysl. I ta zpackaná první operace.

Právě ta měla úsměvnou dohru, kterou napíše jen sám život.

Červenající lékař

Na podzim toho samého roku jsem jako každý rok pomáhala na Svatováclavské konferenci pro lidi se střevními záněty. Bývají tam lékaři a odborníci na tématiku Crohnovy choroby a ulcerózní kolitidy. Byl tam i mladý lékař, gynekolog, aby zodpověděl ženám dotazy ohledně těhotenství při střevních zánětech.

U jeho konzultačního stolečku bylo volno a tak jsem za ním šla probrat svoje opakované těhotenské neúspěchy a jestli mohou nějak souviset s mojí ulcerózní kolitidou. Náš rozhovor probíhal zhruba takto:

Já: Pane doktore, mám za sebou čtyři zamlklá těhotenství, jedno mimoděložní a jeden porod zdravého dítěte. Můžou ty nevydařené těhotenství souviset s IBD?

Lékař: Pravděpodobně ne. Naprosto s vámi ale soucítím. To se někdy stává, i když vy jste si tu statistiku vybrala se vším všudy. Ale jste mi nějaká povědomá. Nestudovala jste na univerzitě v Olomouci?

Já: Ne, ale jste mi taky nějaký podvědomý.

(V tu chvíli mě napadlo si znovu přečíst lékařovo jméno.)

Já: Pane doktore, vy jste mi totiž letos v dubnu dělal kyretáž.

Lékař (rozpomínající se a postupně víc a víc v rozpacích): Už si pamatuji. Všechno nakonec bylo v pořádku?

Rozhovor jsme ustáli se ctí. Oficiálně jsme oba znali důvod, proč se panu doktorovi nepodařila děloha vyčistit tak, jak bylo potřeba. Neoficiálně oba víme, že se takové případy prostě stávají. A já vím, že panu doktorovi, klukovi podobně mladému jako já, nebudu nic vyčítat.

Kdyby to takhle nebylo, neprožila bych setkání s duší svého děťátka, které mě přišlo mezi narkózami povzbudit a vysvětlit, proč tu nemohlo zůstat. Ukázalo mi, že i tahle nenarozená ministvoření mají duši a něco, co nám mohou předat.

Děkuji

Děkuji za tu zkušenost. Děkuji, že jsem od té doby konečně převzala zodpovědnost za svoje zdraví.

Děkuji, že už se mentálně považuji za vyléčenou z ulcerózní kolitidy.

Děkuji, že pak za námi přišlo ještě jedno děťátko, které mi ukázalo, že tělo si se zamlklým těhotenstvím v prvních týdnech umí poradit samo.

Děkuji, že mé osmé těhotenství dopadlo nejlíp, jak mohlo, a za rok a půl po této zkušenost se nám narodila nádherná zdravá dcera, která právě sedí u krabice s bráchovým legem a zkoumá svět.

Bachovy esence a Harmonický život

Tehdy, v tom bolavém šestinedělí, mě nad vodou kromě vzpomínek na rozhovor podržely kapky zvané Bachovy esence. Obzvlášť Krizové kapky byly ty, co mi pomohly zvládnout vztek a smutek nejen můj, ale i mého syna. Syn jen prostě zrcadlil moje psychické rozpoložení.

Během pár dní po nasazení “bachovek” se nám podařilo naše oboustranné vztekací období ukončit a zase spolu postupně začít komunikovat bez plácání na zadek a mého křičení… ale to už je zase jiný příběh.

Pokud však chcete znát a používat jednoduché triky a možnosti, jak si ulevit a žít v pohodě, i přes překážky, které vám klade život do cesty, připojte se do klubu Harmonický život.

Každý měsíc se tam dozvíte hodně o tom:

  • jak si doplnit energii skrz jídlo a pohyb.
  • jaké techniky použít, když nestíháte nebo se pohádáte s někým blízkým.
  • jaké techniky a terapie skutečně pomáhají, a s čím a jak pracují zajímaví hosté. EFT, Bachovy esence, fyzioterapie, konkrétní meditace a mnoho dalšího.

Do oázy harmonie tudy (klikněte na obrázek)

Veronika Hanzlíková
Jsem mladá žena, ale zažila jsem ve svém životě už mnoho bolesti. Po stránce fyzické i psychické. To mě dovedlo k tomu, že pomáhám ostatním nejen v oblasti výživy a toho, co jíst, ale i v oblasti zdravotní prevence. Důležitou kapitolou mé práce je podpora ostatních, kteří mají zažívací obtíže. Především střevním záněty. Učím nás všechny, včetně sama sebe, jak žít a jíst kvalitně v nejrůznějších obdobích života. Jsem autorkou dvou elektronických knih: - 10 klíčů k tajemství potravin>> - 21 příběhů českých superpotravin>> Pro čtenáře z řad osob se střevními záněty jsem připravila příručku a videokurz: - Ulcerózní kolitida a Crohnova choroba - jak žít a jíst kvalitně>> Věnuji se také celostnímu poradenství pro zdravotní prevenci a výživu. Více o mně si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *