Mýtus dokonalé ženy a matky

„Blééé, lepek fuj, jak mu to můžeš udělat, že ho narveš takovým bílým jedem?“ Tak nějaké takové komentáře se prý objevují v některých skupinách matek na Facebooku. Svět se zbláznil. Nebo aspoň některé ženy.

Kam zmizela laskavost sama k sobě, ke svým dětem a okolí?

Nezmizela… jen některé ženy se dostávají do vleku srovnávání a moderních trendů bez lepku, bez cukru, nízkosacharidových diet a mají pocit, že je to to jediné správné na světě i pro ostatní. Mladší ženy, především maminky si díky virtuálnímu světu často myslí, že selhávají. Minimálně v tom, že svému dítěti klidně koupí lepkový rohlík nebo bonbony obarvené těmi fuj fuj azobarvivy.

Nebo si často myslí, že nejsou tak dobré jako ta druhá, která se chlubí fotkami dokonalých domácích moučníků z datlí a kokosové mouky… Proto jsem se rozhodla odtajnit pravdu. Dokonalá žena a matka neexistuje. Každá z nás dělá něco špatně nebo to, za co by si jiné rvaly vlasy z hlavy.

Ani já nejsem dokonalá. Ale vím, že na některé své čtenáře blogu nebo Facebooku působím jako ta žena a matka, která s radostí vaří, pečuje, stíhá podnikat a ještě prožívá jen ty nádherné mateřské a partnerské chvíle.

Ale i já podléhám svým strachům, bolestem, vzteku, chvilkám, kdy mám pocit, že jako matka a partnerka selhávám na všech úrovních.

Ve virtuálním světě …

… představu dokonalé ženy a matky, která krmí své dítě jen bez lepku a bez cukru, je krásně učesaná, plná energie a života, umocňují právě facebookové statusy a fotky na Instagramu (tam mě najdete pod jménem pribehyzivota_vedomavyziva), které ukazují převážně jen ty krásné chvíle našeho života.

Nebo takové dětské hřiště …

… to může být pro některé matky nebo rodiče hororem. Cizí dítě si lépe hraje, lépe mluví, nekřičí, určitě lépe jí, tatínek dítěte jistě chodí z práce dřív a mnohem víc pomáhá, maminka zase jistě vaří každý den teplé večeře, čte pohádky a vždy se s dítětem jen směje… a podobně.

Pokud i vás občas přepadne „srovnávací chvilka“ nebo pocit „nejsemdostdobráctví“, mám pro vás pár přiznání…

Jídlo, jídlo, jídlo

Ano, tohle je sice mé hlavní téma blogu a podnikání, ale přesto mám pocit, že právě tady nejvíc selhávám. No považte…

• nebaví mě každý den vařit teplá jídla,
• nevymýšlím žádné extra recepty,
• nejím podle žádného z módních trendů (ani paleo, ani bezlepkově, ani nízkosacharidově, aj. a přitom mám střevní zánět zvaný ulcerózní kolitida a jistě bych se měla nějak speciálně stravovat nebo si to aspoň někteří takhle myslí),
• můj téměř pětiletý syn nejí maso, v životě neochutnal sýr ani šunku, nejí ovoce a zeleninu… kde soudruzi z NDR udělali chybu netuším. :-) (jo a to jsem mu vařila domácí příkrmy a do 15 měsíců věku jedl prakticky vše)

Na druhou stranu některé situace umím díky svým znalostem o jídle a potravinách řešit. Takže milované kaše mého syna mívají toto složení:

• obiloviny (většinou v podobě jemných ovesných vloček nebo pohanky)
• oříšky nebo semínka (lískové ořechy, lněná semínka, kokos)
• rozinky, kustovnice nebo ovoce (někdy všechno dohromady)
• zdravý tuk nebo olej (máslo, dýňový nebo lněný olej, občas kokosový tuk)
• občas doplňuji bílkoviny formou mořské řasy spiruliny, mladého ječmene nebo přírodního proteinového prášku z luštěnin.

Mimo obilné kaše „narvané“ vším možným zdravým a výživným se snažím, aby syn jedl aspoň nějaké tvarohové produkty (zásadně musí být obarvené kakaem nebo čokoládové ) a vývarové polévky (masokostní a zeleninové).

Čas, úklid, rodina a práce

Už se mi párkrát stalo, že i muži se zarazili nad tím, jak vše můžu zvládat. Jenže… můj muž by vám řekl pravdu. Bez jeho pomoci bychom kolikrát neměli tak čisto ani uvařeno. Moje priority jsou zkrátka jinde. Raději budu sedět a ťukat celý den do počítače, tvořit články, psát knihy, než mít navařeno a uklizeno.

Na úkor svého psaní se umím i v jídle pěkně odbýt. :-) Děti se teda snažím v jídle neodbývat, ale volím většinou rychlá a nenáročná jídla. Často jim dám i nějakou kupovanou sladkost namísto toho, abych něco upekla.

Nejtěžší pro mě dřív bylo a občas stále ještě je, se smířit s tím, že nejsem ta 100 % pečující žena udržující teplo domácího krbu. Že je pro mě nejdůležitější kromě dobrých vztahů a zdraví i vlastní seberealizace a tvoření.

Navíc si často pletu na sebe bič v podobě toho, co vše chci stihnout a pak padnu do tak nepříjemného útlumu, že několik dní nejsem schopná ani tvořit ani se starat pořádně o domácnost.

Koukněte na svoje (třeba i malinké) úspěchy

Za dobu své mateřské role jsem se ale stala lepší „manažerkou“. Přesto stále přichází pocity, že nezvládám vše, co bych měla nebo chtěla. Ale když se kouknu na to, jak nyní sama se sebou nakládám, tak:

• jsem na sebe většinou hodnější a umím se víc ocenit,
• hodně jsem zamakala na pocitech „jsem dost dobrá, taková jaká jsem“ a cítím se lépe,
• naučila jsem se využívat každou chvilku svého času tak, aby se mi dařilo psát nebo tvořit, nebo si trochu odpočinula.

I přes ten pokrok, kdy jsem udělala tři čtyři kroky dopředu, stále mívám jeden dva kroky dozadu. Proto občas křičím, zalezu si se sebelítostivým pláčem do postele a vytáhnu si svého plyšového medvídka nebo si musím jít alespoň na chvíli zdřímnout v průběhu dne.

Ale vím, že:

• Jsem vždy udělala malý posun dopředu (o dva tři krůčky).
• Že propady jsou úplně normální! Nejsem roboti ani stroje, abychom vše zvládali na 100 %. Máme právo odpočívat, nestíhat, plakat nebo se vztekat.
• Nikdo skutečně není dokonalý. Jeden „pokulhává“ v tomhle, druhý zase v něčem jiném. A možná to není ani pokulhávání, ale přirozenost. Každý z nás má jinou energii, jiné priority a talenty. Zatímco někdo dokáže z pár kousků papíru udělat nádherné origami, jiný si ani nepřitluče hřebíček na poličku, ale zase umí zprovoznit zablokovaný počítač.

A moc bych si přála, abyste si to uvědomovaly i vy. Koukněte se na to, co baví vás, co už jste dokázaly a může to být třeba namalovaný obrázek s vaším dítětem, parádní ručně vyšívaný ubrus nebo přeinstalovaný počítač vašeho muže, protože to umíte lépe než on. :-)

Napište do komentářů pod článek, jestli taky máte občas pocit, že nestíháte, selháváte nebo nejste v něčem tak dobří, jak byste si představovali. Pojďme se vzájemně povzbudit, že je to normální. A až svůj komentář napíšete, stáhněte si další čtení >>>, kde se dozvíte něco víc o tom, co dokáže napáchat za škody přílišná svědomitost.

Veronika Hanzlíková

(výživová poradkyně a laskavá průvodkyně na cestě za pohodou v životě a jídle)

20 let žiju s ulcerózní kolitidou. Přestože mi hrozil vývod a 15 let jsem intenzivně užívala léky, dnes jsem úplně bez léčby. Mám báječného muže a tři děti. Ale taky jsem šest nenarozených dětí ztratila a tragicky přišla o svoji první lásku.

Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že až 70 procent uzdravení a životní pohody tvoří mysl. Život prostě není jen o zdravé stravě. Dnes jsem průvodkyní všem, kteří se chtějí cítit skvěle ve svém těle.

• Napsala jsem knihu Příběhy českých superpotravin a také další e-knihy.
• Tvořím podcast Příběhy života a uzdravení – na Spotify a Audiolibrix
• Natočila jsem kurzy (nejen pro lidi se střevními záněty).
• A taky vám ráda poradím přímo na míru v rámci konzultace.