Nehoda není náhoda

Bum bác! Jako z čirého nebe jsem se začátkem roku 2016 projela záchrankou. Během půl roku to byl tehdy třetí výjezd záchranky k domovům mojí nejužší rodiny. Nikdy a nikdo z nás do té doby rychlou záchrannou službu nepotřeboval. Doufala jsem, že ji nikdo z nás znovu potřebovat nebude…

Jak by řekl doktor Chocholoušek: „Tohle se stává jednou, možná dvakrát, možná třikrát za deset let.“ U nás by se to dalo parafrázovat na „tahle politováníhodná okolnost se stává jen třikrát za třicet let“. 

Za celý svůj život jsem se setkala  s „rychlou“ pouze na ulici. A najednou v rozmezí sedmi měsíců vyjížděla záchranka k našim domovům třikrát.

Nejprve tuto cestu absolvoval po štípnutí včelou můj tatínek – alergik.  Jednalo se o život ohrožující stav i přes okamžité podání léků, které si přes „včelí sezónu“ nosí stále u sebe.

Podruhé se projela moje maminka poté, co měla nespecifický záchvat podobný mrtvici. Naštěstí se o klasickou mozkovou příhodu nejednalo. A potřetí jsem se projela já se svým dvacetiměsíčním synem.

Synek si popálil bříška prstů jedné ruky, když mi asistoval u vaření. A protože v jeho tehdejším věku může být i drobná spálenina závažná, tak nám operátorka ze 155 pro jistotu také poslala sanitku. Projeli jsme se tak na oddělení popálenin, kde mu puchýřky na prstech propíchali sterilní jehlou, obvázali a jeli jsme domů.

Myslím si, že nehoda není náhoda. Stejně tak ani nemoc nebo úraz.

Jasně, kdo nevěří psychosomatickým, ezoterickým a já nevím jakým ještě souvislostem, mávne nad tím rukou. Nicméně nehody a nemoci sice často působí jakoby k nám přišly z čirého nebe, ale pravda je podle mého jinde.

Často se totiž  sečtou takové nepravděpodobné skutečnosti a události, že si pak řeknete, že to opravdu nebyla náhoda.Postupně jsem se ve svém životě naučila vnímat nehody, úrazy a další nepříjemnosti jako nějaké varování či sdělení.

Takže, když jsem si svou vlastní nepozorností vymknula kotník, věděla jsem, že je to signál mého těla ke zpomalení. Když jsem měla zánět spojivek a rohovky a viděla šedivě a nemohla jsem přes bolest a zakalení očí nic dělat, uvědomila jsem si, že vidět je dar. Přineslo mi to větší pokoru k vlastnímu tělu i k nevidomým osobám.

Když kdysi havaroval můj přítel na motorce a nehodu nepřežil, byla to taková souhra „náhod“ a skutečností věstících tuto událost, že mi z toho až zůstával rozum stát. Jeho ztrátu jsem zpracovávala několik let. Tahle událost naprosto změnila běh mého života.

Nyní ale vím, že se vše stalo v souladu s jakýmsi „Božím plánem“. Ovšem neznamená to, že i přes toto vědomí ta ztráta ještě nebolí.

Zármutek není jako kniha, která má začátek a konec. Je jako příliv a odliv. Jednoho dne se probudíš a je tu. A ty se s tím musíš nějak vyrovnat.

Můžete se sami zamyslet, zda-li vaše nehody, nemoci a těžkosti také nesou nějaké poselství. Můžete si říci, že za pár let budete na aktuálně prožívané nepříjemnosti koukat jako na důležitý předěl a změnu ve svém životě. A váš život možná bude i výrazně lepší než by býval bez těchto událostí byl.

Jen to někdy strašně moc bolí….

Jako třeba aktuálně teď. Je advent 2018 a po víc než dvou letech jsem přemýšlela, že si zavolám záchranku. Tyčovým mixérem jsem si totiž téměř kompletně odsekla nehtové lůžko na levém ukazováčku. Nakonec mě zachraňovala paní sousedka, pro kterou zaběhl můj čtyřletý syn. Manžel totiž nebyl doma.

Právě ona zavolala mému muži a právě ona mě pak zavezla na pohotovost. Díky za skvělou sousedku a sousedy.

Na pohotovosti mi pan doktor odseknutý kus prstu odstranil a poslal mě na rentgen, abych se vzápětí dozvěděla, že mi mixér zlomil i kůstku právě v tom horním prstovém článku. Víc jsem o tom mluvila na Facebooku tady >>>

Už teď ale vím, že…

… mě tenhle úraz posune zase dál. Nejen v tom, že zase o kus víc začnu věřit v samoozdravné schopnosti těla.

Věřím, že mi zpátky naroste celý nehet a celý kus prstu, který mi chybí. Jeden lékař mi řekl, že naroste, druhý naopak, že to není vůbec jisté.

Ale já už znám techniky jako je vizualizace a Faster EFT nebo i další, které moji duši a tělo podpoří, aby se ty ozdravné procesy skutečně nastartovaly, a abych se psychicky z úrazu otřepala.

Zas a znova si přeskládám životní priority a začnu svému tělu a duši zase o kousek víc naslouchat. Podobně jako se mi to podařilo při vyléčení z těžkého stavu ulcerózní kolitidy, tzv. pankolitidy, nebo při šesti nepodařených těhotenstvích z celkových osmi.

V takových chvílích vždycky přichází přehodnocení aktuálních životních situací a pro mě osobně i „zpokornění“ a zpomalení podobně jako v článku Den, kdy jsem přestala spěchat:

Zastavit se, abychom se radovali z obyčejných věcí všedního života, je jediný způsob, jak opravdu žít.

Veronika Hanzlíková

(výživová poradkyně a laskavá průvodkyně na cestě za pohodou v životě a jídle)

20 let žiju s ulcerózní kolitidou. Přestože mi hrozil vývod a 15 let jsem intenzivně užívala léky, dnes jsem úplně bez léčby. Mám báječného muže a tři děti. Ale taky jsem šest nenarozených dětí ztratila a tragicky přišla o svoji první lásku.

Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že až 70 procent uzdravení a životní pohody tvoří mysl. Život prostě není jen o zdravé stravě. Dnes jsem průvodkyní všem, kteří se chtějí cítit skvěle ve svém těle.

• Napsala jsem knihu Příběhy českých superpotravin a také další e-knihy.
• Tvořím podcast Příběhy života a uzdravení – na Spotify a Audiolibrix
• Natočila jsem kurzy (nejen pro lidi se střevními záněty).
• A taky vám ráda poradím přímo na míru v rámci konzultace.