Příběh Moniky: Rakovina by neměla být tabu

„Máte rakovinu prsu.” Tak takovou větu slyšela jedna matka samoživitelka v rozsahu dvou let dokonce dvakrát. Po léčbě chemoterapií přestala chodit, téměř ztratila rozum a ani si nepamatovala kroužky svého malého syna.

„Můj syn byl v první třídě a já vůbec nevnímala jeho úspěchy a neúspěchy. Nedokázala jsem se radovat ani rozčilovat. Jako bych ani nebyla.” Říká Monika. Mladá žena, kterou rakovina doslova a do písmene dostala do kolen.

Spolu jsme pro vás připravily její příběh… příběh, který i přes svoje totální dno a bolest, dokáže snad i povzbudit a přinést víru v ozdravné síly organismu i vnitřní sílu každého z nás.

Moniko, proč jste se rozhodla sdílet svůj příběh? 

Těch důvodů je vlastně více. Během období nemoci jsem si postupně uvědomovala, že toto onemocnění s sebou nese spoustu dalších témat,
se kterými se musí lidé poprat. Zmínila bych třeba finance, komunikace a vztahy s okolím, vztah sama k sobě, komunikace s lékaři, otázky kolem ozařování a chemoterapie.

Ale taky otázky, jaké jsou další možnosti a co můžu pro sebe udělat nad rámec léčby. Zásadním tématem je také to, jak přežít celé období operací, ozařování nebo chemoterapií a poprat se se strachy kolem smrti atd. Je toho fakt hodně.

Za ty roky jsem se hodně naučila a chci, aby moje zkušenosti a poznání bylo prospěšné dalším lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci nebo mají někoho blízkého s touto nemocí. Chci taky pomoct zrušit tabu o tom,
že o rakovině se nemluví nahlas.
 Rakovina je nemoc, a když se o ní bude šuškat, nic se nezmění.

Je snadné si na toto téma přečíst příručku od lékaře, podívat se na film nebo vyposlechnout někdy zkreslené informace v televizních pořadech. Úplně něco jiného pak je si poslechnout skutečný příběh. Bez příkras, ale taky bez zbytečného patosu.

Kdy jste se poprvé dozvěděla diagnózu rakovina prsu? Co tomu všechno předcházelo? 

Bylo to v září 2014, ale o bulce jsem už věděla od května a tak nějak jsem tušila, že to může být rakovina.

Předtím jsem však už řešila stejnou situaci s maminkou. Na začátku stejného roku mi totiž mamka sdělila, že má rakovinu prsu a že se chystá na operaci a ozařování. Byl to šok a musím říct, že jsem její diagnózu nesla dost špatně.

Od prvního dne, kdy mi o rakovině řekla, jsem začala shromažďovat informace o této nemoci a všech způsobech léčení. Četla jsem články o klasické léčbě, výsledky, statistiky, zkušenosti lidí a popravdě to, co jsem našla, mě děsilo

… výpovědi žen o tom, jak zle se po léčbě cítí, nebo jak roky bojují s vedlejšími účinky léčby. Ty byly jak fyzické, jako třeba poškozené klouby nebo plíce po ozařování, tak psychické, díky následné hormonální léčbě.

Měla jsem o maminku obrovský strach, a když jsem ji viděla zničenou a zhroucenou po léčbě, hledala jsem způsoby, jak jí odlehčit a pomoci.

V tu dobu jsem také udělala zásadní krok, odešla jsem ze zaměstnání, kde jsem pracovala jako účetní, a otevřela si masérské studio.

Vždycky jsem toužila pracovat sama na sebe a živit se tím, co mě baví. A tehdy jsem našla “to ono” – měla jsem dobrý pocit, že mám světu a lidem co dát.

Začátky byly složité, hodně výdajů a jako u každého začínajícího podnikatele malá klientela. Velkou zátěží pro mě byla stálá finanční nejistota, ale postupně přibývalo dní, kdy jsem byla opravdu šťastná. Pár dní v měsíci jsem jezdila pracovat i do Prahy, do studia mojí učitelky celostních masáží. Tam jsem poznala další bezvadné ženy, masérky.

Čím dál víc jsem si zamilovávala tenhle způsob života a konečně jsem měla pocit, že se mi život dává do pořádku a jsem na správné cestě. Předtím byl můj život plný složitých osobních i rodinných peripetií.

Když mi pak v září lékaři potvrdili, že jde o zhoubný nádor, jedna z prvních myšlenek byla: „A teď to má skončit? Proč mi život nedopřeje, abych byla šťastná déle? Proč mi stále hází klacky pod nohy?“ Odmítla jsem se s tím smířit a rozhodla se, že se svého života nevzdám. „Ne, ne, teď rozhodně ne.“

Okamžitě se mi samozřejmě vybavil boj mojí maminky, která v tu dobu (půl roku po léčbě) rozhodně nebyla v pohodě. Viděla jsem, jak se pere s vedlejšími účinky léčby a prostě jí stále nebylo dobře. Měla jsem strach.
Ne z rakoviny, tu jsem vůbec necítila jako zlo, ale z léčby.

O léčbě jsem díky zkušenostem s maminkou už věděla snad vše.

Právě klasická léčba byla mojí největší noční můrou. Odmítala jsem přijmout navržený způsob léčení. V hlavě mi stále dokola běželo, že se musím vyléčit nějakým způsobem sama a že nechci tu pro tělo devastující léčbu.

Nakonec jsem svůj strach překonala a přistoupila na lékaři navrženou operaci a ozařování. Jenže po páté dávce ozařování jsem začala mít dýchací problémy, které se stupňovaly až tak, že jsem v půlce celého procesu musela od léčby ustoupit.

Jak to pak bylo podruhé? Dá se na takovou situaci, že se nádor objeví znovu, vůbec připravit? 

To fakt ne. Podruhé už jsem naopak věděla, že to je skutečný průšvih, a že se rakovina jen tak nevzdá. Na místě, kde byl původně jeden malý nádor, jich bylo do půl roku sedm nových a ještě agresivnějších.

Ta nejhorší noční můra, kterou jsem měla, se stala skutečností.

Bylo to mnohem horší i v tom, že už jsem věděla, jaké to je, když se řeže do těla. Taky jsem moc dobře věděla, jak dlouho trvalo, než jsem se zotavila po operaci. Teď jsem byla nucená se skutečně zastavit a udělat zásadní rozhodnutí.

Buď se vydat klasickou léčbou, přijít o celé prso a podstoupit chemoterapii. Nebo se vydat důkladnou alternativní cestou, kde zůstanu celá, a nezatížím tělo dalšími jedy.

Obě cesty měly jedno společné – nejistý výsledek.

Začala jsem s lékaři bojovat o získání času, abych zjistila, co se nabízí mimo stěny nemocnice. Nabízela se zajímavá alternativní cesta, ale nakonec nedopadla. Po několika měsících hledání všeho alternativního jsem už byla z té džungle často lživých informací tak unavená, že jsem prostě rezignovala a rozhodla se pro to, co bylo momentálně nejdostupnější. Pro chemoterapii.

Co vaše psychika při druhém relapsu choroby? Jaké jste měla pocity? 

Měla jsem pocit, že můj život tak, jak jsem ho znala, končí. Asi poprvé mě přepadl děsivý strach, o to, co a jak bude dál. Stále mi v hlavě zněla slova zástupkyně primáře na onkologii, která mi u prvního nádoru říkala, že chemoterapie na tento druh nádorů téměř nepůsobí.

Tehdy mi vysvětlovala, že by mi museli dát hodně agresivní chemoterapii, která by mi víc ublížila, než pomohla. Proto mi ji při prvním ataku rakoviny nedoporučila.

Jenže podruhé jsem najednou byla v situaci, kdy mi nic jiného než chemoterapie nezbývalo. Kvůli předchozím nežádoucím účinkům jsem nemohla podstoupit znovu ozařování a musela jsem přistoupit na chemoterapii, která má v tomto případě účinnost méně než 40%.

Byla jsem s rozumem i psychikou v háji. Po tom maratonu hledání a praktikování mnoha alternativních směrů jsem cítila hlavně únavu, bezmoc a pocit, že jsem selhala. Myslela jsem si, že jsem selhala, protože jsem se nedokázala alternativně vyléčit tak, jak jsem si přála.

Moje ego vnímalo všechno jako podraz. Měla jsem pocit, že se všechno vymyká mojí kontrole. A do toho mě samozřejmě lékaři přesvědčovali, že mi jde o život a ať neblbnu.

Zvláštní ale bylo, že jsem po celou dobu neměla pocit, že by rakovina byla zlá. Nesnášela jsem všechny ty články a řeči o tom, že rakovina je zlý vetřelec a musíme ho rychle zabít. Vnímala jsem to spíš jakože mi onemocněly buňky, které už neměly jinou možnost na přežití než to udělat takhle. Že i ty rakovinné buňky a celé tělo spíš potřebují, abych jim naslouchala a byla k nim laskavější.

Ale i přes tenhle svůj pocit jsem měla k rakovině obrovský respekt a také strach. Nebyl to ale strach ze smrti, ale z toho, jakým způsobem a jak dlouho bych umírala.

Tyto myšlenky se mi v mysli i teď honí dost často.

Při své cestě zpátky za zdravím jste objevila obrovskou roli psychiky.

Pomohla vám antidepresiva nebo jste šla cestou přírodnější? A dá se to vůbec bez antidepresiv zvládnout? 

Ano. O tom, jakou sílu má psychika, jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Před aplikací chemoterapie jsem v čekárně na onkologii omdlévala ze strachu z látky, která mě měla vyléčit. Jenže jsem současně cítila, jak mě pomalu zabíjí. Přesto jsem antidepresiva odmítla. Ze dvou důvodů.

První byl, že jsem chtěla být stále v kontaktu se svým tělem, cítit a vnímat, jak léčbu snáší. Věřila jsem, že mi dá včas signál, kdy už má dost a to se mi vyplatilo. Druhý byl velmi smutný pohled na ostatní lidi v čekárně, kteří tam seděli jak těla bez duše a s nepřítomným výrazem. Takhle jsem dopadnout nechtěla.

Rozhodla jsem se, že to zvládnu a přežiju bez pomoci dalších chemických léčiv. Jediné, čím jsem si pomáhala, byly přírodní prášky na spaní.

Po chemoterapii se člověk moc nevyspí a nemá tak šanci načerpat energii.

Ale musím přiznat, že to byl opravdu boj. Viděla jsem, jak často nezvládám sebemenší problém, který se vyskytl. Startovala jsem na první našlápnutí. Často jsem byla z bolestí a nevolností podrážděná, až zlá.

Co mi dělalo ale dobře, byl pobyt v přírodě.

Mezi chemoterapiemi jsem jezdila pryč z města, kamkoliv k lesu. Tam mi bylo vždy líp, a prostý život, kdy se za ničím nehoním, mi dodával spolu s přírodou sílu a vnitřní klid. Tam jsem se cítila zdravější.

Taky jsem si dělala občas meditace a vizualizace. Často jsem se vracela k vlastním prožitkům z celostních masáží, kde jsem se cítila být součástí velkého celku jménem život. Pochopila jsem, že můj život v tomto těle je jen malá část z dlouhé pouti mojí duše.

Právě tehdy jsem začala chápat, že jsem víc než jen tělo a mysl. Pochopila jsem, a to mě uklidňovalo, že pokud moje tělo toto období nezvládne, že to nevadí.

Cesta duše totiž smrtí nekončí.

Procházka růžovým sadem bez antidepresiv to však opravdu nebyla. Ale byla to moje cesta. Takovou jsem si ji prostě zvolila.

Jak jste na tom teď? Podařilo se vám zpětně rozklíčovat příčinu choroby? 

Teď je to tak, že jsem víc než rok bez jakékoliv klasické léčby. Po skončené chemoterapii jsem ještě dva roky dostávala hormonální injekce do břicha, aby se mi zastavila tvorbu hormonů. Těmi se prý rakovina živí.

Po těch dvou letech jsem musela podstoupit odstranění vaječníků a vejcovodů, protože by moje tělo neuneslo klasickou hormonální léčbu. Ta obvykle trvá ještě dalších 5 až 10 let.

Navíc mám genetické dispozice k rakovině prsu – testy genu BRCA2 vyšly pozitivně. Dle lékařů mám očekávat návrat rakoviny v druhém prsu a měla bych preventivně podstoupit další operaci. Zatím se na ni ale nechystám.

Nad příčinou jsem přemýšlela od samého začátku a stále přemýšlím. Těch příčin bude určitě víc a na některé už jsem přišla.

Za pomoci svého mamologa jsem například přišla na to, že příliš pečuji o druhé na úkor sebe. Mamolog mi říkal, že to mají ženy s rakovinou často společné. Další možnou příčinu jsem si uvědomila díky svojí životní učitelce, která mi před druhou operací řekla, že si u mě všimla zvláštní věci: Neumím vyjadřovat a ventilovat negativní emoce. Vše zlé, co ke mě přicházelo, jsem si nechávala v sobě.

Na některých věcech už jsem proto začala pracovat :-) A pak jsou tu další věci a další poznání… ale to by bylo na slušnou brožuru.

Co jste si z toho všeho vzala? 

Moře věcí. Třeba víc přemýšlím, jak naložím s časem, který tu na zemi mám. Taky víc řeším, s kým ten čas budu trávit a co budu dělat. Došlo mi, že život může být krátký na to, abych se zabývala jen povinnostmi a dělala si starosti z věcí, které nemůžu ovlivnit. Častěji dělám věci jen tak pro radost.

Taky víc poslouchám potřeby svého těla. Když jsem unavená, bez výčitek se zavrtám pod deku a celý den koukám na filmy nebo si čtu. Prostě nepáchám na sobě násilí v žádném směru.

Celkově jsem zpomalila, stejně se není za čím hnát.

Zmínila jste mi stav, kdy jste se nemohla postavit na nohy, nefungovalo vám zažívání ani mozek aj.

Co na to říkali lékaři? Je to po takhle agresivní chemoterapii normální? Pomohli vám s tím nebo vám pomohlo něco jiného? 

Ano, po sedmé dávce chemoterapie jsem se jednou ráno probudila a chtěla vstát z postele. Jenže… mě čekalo nemilé překvapení. Zjistila jsem, že moje nohy mě neudrží. Nedokázala jsem je ovládat. To samé se dělo i s rukama.

Lékařka mi na to řekla, že jde o neuropatii, která je po léčbě běžná a hlavně trvalá. Po této dávce a špatných krevních testech mi léčbu ukončili. Myslím, že to bylo za minutu dvanáct. Chuťovkou je, když už se rozchodíte, tak každý krok cítíte jako došlápnutí na tisíc jehliček.

Mozek a výpadky paměti…  tak s tím jsem si “užila” taky dost legrace. Představte si, že si chcete uvařit těstoviny a nemůžete se rozhodnout, co uděláte dřív. Jestli vezmete hrnec, nebo vyndáte těstoviny. I takhle snadný úkol byl pro mne tak nepřekonatelný, že se mi u toho vařil rozum namísto skutečného vaření. Bylo toho na mě moc.

Většinou takové stavy a pokusy o to fungovat normálně končily tak, že jsem se psychicky zhroutila. Plakala jsem sama nad sebou a svou neschopností. Nebo jsem si za po půl roku synovy školní docházky nepamatovala, kdy má kroužek. A to všechno bylo v tu dobu úplně běžné.

Zažívání je další problém, který řeší po chemoterapii asi všichni…

Chtěla jsem tyto a mnoho dalších zdravotních problémů, které mi léčba přinesla, řešit s lékaři. Ale bohužel mi jen odpovídali, že musíme čekat, jestli se vše vrátí do původního stavu samo. Moje lékařka mi dokonce řekla, že klouby se díky nedostatku ženských hormonů už nespraví a spíš se to bude ještě zhoršovat.

Prostě podle lékařů na vedlejší účinky chemoterapie není léčba. Moje lékařka sama také prošla touto léčbou a říkala mi, že i po několika letech má problémy s žílami, nemůže si kleknout a otékají jí nohy. Měla jsem se s tímto stavem smířit. 

Jenže já už jsem chtěla pracovat a vrátit se k tomu, co mě baví a naplňuje. Nebýt jen totálně na dně.

Půl roku po ukončené léčbě mi napsala do zprávy, že můj zdravotní stav bude potřebovat dlouhodobou rekonvalescenci. Ten se totiž nijak nelepšil. Každý měsíc jsem se proto lékařů ptala, zda není nějaká cesta, jak rekonvalescenci urychlit… Co třeba vitamíny nebo něco jiného?

Bylo mi řečeno, že je vše zbytečné. Jeden rádoby vtipný lékař mi dokonce řekl, že za to, abych se cítila dobře, a byla zdravá, jim pojišťovna nezaplatí.

Tímto mi bylo “vysvětleno vše” a vzdala jsem se myšlenky na jakoukoliv další pomoc od klasických lékařů.

Pomohlo mi nakonec něco jiného. Docházely mi peníze a protože masírovat jsem nemohla, tak jsem hledala způsob jiné obživy. Něco, co budu schopná i ve stavu naprosté vyčerpanosti zvládnout. Přes kamarádku jsem se dostala k jedné velmi laskavé moravské společnosti, která má krásnou vizi – pomáhat lidem ke zdraví ryze přírodní cestou bez zbytečné chemie.

V tu dobu jsem sice už zanevřela na vše alternativní, protože jsem se za ty dva roky mockrát napálila a utratila desítky tisíc za zázraky, které mi nijak nepomohly, ale nakonec jsem to zkusila. Rovnou jsem taky začala dva produkty od této firmy užívat. Byly jako dar z nebe, o který jsem tak dlouho prosila.

Po pár dnech užívání jsem cítila velkou změnu. Mohla jsem se najíst bez následných křečí, lépe jsem spala a po měsíci jsem měla tolik energie, že jsem zvládla chodit klidně několik hodin po městě.

Lepšila se mi pomalu paměť a začala jsem znova pracovat. Až pak jsem začala zjištovat, co že to vlastně jím, a s dalšími jejich produkty jsem se za několik měsíců zbavila i bolestí kloubů. Zmírnily se mi návaly menopauzy po umělém přechodu a i psychicky jsem se rychle srovnala.

Jediné, co mě štvalo, že mi toto neproplácí pojišťovna, a že to lékaři nemají v ordinaci pro lidi po chemické léčbě. Ušetřilo by nám to měsíce života v bolestech, depresích a jiných potížích.

Máte závěrem nějaký vzkaz pro čtenáře? 

Ano, mám v hlavě asi tisíc věcí co bych chtěla vzkázat. Jak vybrat jednu? Jedna se mi nepodaří, ale dva vzkazy už snad ano.

První vzkaz je: „Mějte otevřené oči, mysl i srdce a pak se ta cesta, nejen k uzdravení, dá snadněji nalézt. Možností je mnoho. Nesmiřujte se jen s jednou, hledejte tu správnou pro sebe a nevzdávejte se. Vnímejte svoje pocity, ty vás vždy správně navedou.

Druhý vzkaz a vlastně i taková vize je: „Nebojte se o rakovině mluvit. Týká se bohužel každého – někdy osobně, někdy přes blízké a přátele. Zásadní je vědět, že takový problém může jednoho dne potkat každého a tomu uzpůsobit i prevenci. Ideálně se pak každý z nás může zapojit tím, že nebude “otravovat” svůj život nekvalitními potravinami i myšlenkami a podporovat co nejvíc to, abychom měli čistou a kvalitní vodu, půdu a jídlo.

Přeji všem, ať jste zdraví a ať se vám daří přistupovat k sobě s láskou a ten život si tady užít podle své představy, nebo se jí alespoň hodně přiblížit.

Díky Moniko za rozhovor a přeju vám, ať jste zdravá
a vaše vize se postupně mění ve skutečnost.

Budu se těšit na další rozhovor s vámi a věřím, že spolu se mnou i čtenáři.

Takže, pokud máte milí čtenáři nějaký dotaz na Moniku, nebo vás zajímají další věci ohledně rakoviny, výživy a třeba i prevence, napište nám svůj vzkaz nebo dotaz do komentářů tady dole. Příště pak z vašich dotazů třeba vznikne i videorozhovor ;-)


Další příběhy života můžete sledovat na Facebooku

Veronika Hanzlíková
Jsem mladá žena, ale zažila jsem ve svém životě už mnoho bolesti. Po stránce fyzické i psychické. To mě dovedlo k tomu, že pomáhám ostatním nejen v oblasti výživy a toho, co jíst, ale i v oblasti zdravotní prevence. Důležitou kapitolou mé práce je podpora ostatních, kteří mají zažívací obtíže. Především střevním záněty. Učím nás všechny, včetně sama sebe, jak žít a jíst kvalitně v nejrůznějších obdobích života. Jsem autorkou dvou elektronických knih: - 10 klíčů k tajemství potravin>> - 21 příběhů českých superpotravin>> Pro čtenáře z řad osob se střevními záněty jsem připravila příručku a videokurz: - Ulcerózní kolitida a Crohnova choroba - jak žít a jíst kvalitně>> Věnuji se také celostnímu poradenství pro zdravotní prevenci a výživu. Více o mně si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *