Včera mě objala plačící kamarádka při náhodném setkání na náměstí. Potřebovala najít v objetí alespoň na chvíli útěchu kvůli zdánlivé banalitě. Nedaří se jí totiž naučit dvouletou dcerku být bez plín a její okolí už se nad tím pohoršuje.
V sobotu jsem se zase objímala při loučení se svými bývalými spolužáky z gymplu. Měli jsme sraz. Zkuste hádat po kolika letech ;-) A závěrem jsme pochopili, kolik skvělých společných vzpomínek máme, i to, že všichni máme za sebou v průběhu těch let po studiích mnoho krásných i těžkých situací a zkoušek.
Proč tohle píšu? Protože mi došlo, jak máme všichni svá bolavá místa a trápení a někdy potřebujeme útěchu a objetí. Některá trápení jsou rádoby malicherná, ale pokud už trvají dlouho, jsou moc intenzivní nebo se dějí opakovaně, máme často v sobě pocity selhání a nedokonalosti.
„Nejsem dost dobrá matka.“
„Nejsem tak krásná, jak mi okolí tvrdí“.
„Nejsem tak úspěšná, jak bych měla být.“
„Nejsem tak silná, abych zvládla to, co ona.“
„Ano, mám hezkou postavu, ale ještě to není ono.“
„Měla bych se více snažit, cítím se pod psa fyzicky i psychicky.
„Neumím ani naučit své dítě správně jíst, chodit na záchod, zdravit, mluvit, zpívat, uklízet….“ (a já nevím co ještě)
Je vám to povědomé? Nebo je vám to „nejsem dost dobrá“ tak skryté, že se trápíte, aniž byste věděla, že se to týká i vás? Pánové, vy mě omluvte, přestože si svoje věty také můžete dosadit. Ale přeci jen – jsem žena, tak je píšu v ženském rodě ;-)
Na našem srazu z gymplu jsem si totiž všimla, že všechny ženy máme jeden problém (pánové byli bohužel jen dva, co dorazili – chvála Bohu za ty dva skvělé a odvážlivé ;-) ). Neumíme se pochválit, neumíme na sobě ocenit ty krásné a úžasné věci. Vidíme se jako nedokonalé matky, které na děti křičí. Vidíme se jako nedokonalé ženy, i přesto, že jsme zvládly porodit dítě, překonat trauma z potratů, vybudovat zajímavou kariéru nebo dobré vztahy s partnerem i přáteli.
Ale já jsem na tom srazu, i na setkání včera s kamarádkou, viděla nádherné ženy, které se snaží všechno zvládnout, jak nejlépe umí a pro tu chvíli také, jak nejlépe mohou. Viděla jsem, jak jsme všechny krásné, i přestože máme tolik let po maturitě. Mám pocit, že jsme všechny spíše rozkvetly a máme v sobě tolik skutečné moudrosti. Jen ji vidět a vidět ji především u sebe.
- No a co, že nám dítě nechodí ještě na nočník? Ani můj více než dvouletý syn ještě nechodí na záchod a nesnižuje to hodnotu jeho ani mě jako matky. Prostě potřebuje svůj čas.
- No a co, že dítě nejí to, co ty ostatní? Můj syn třeba jí méně než většina dětí, nejí maso a jí prostě jinak. A já „výživová poradkyně“ s tím momentálně nic moc neudělám.
- No a co, že jsme nedokázaly donosit své děťátko? Nebo je ani počít. Asi příroda ví, proč tomu tak je, i když to naši bolest neumenšuje. Mám za sebou čtyři zamlklé a jedno mimoděložní těhotenství, takže moc dobře vím, o čem mluvím.
- No a co, že nejsme tak zdravé nebo nejíme tak dobře, jak bychom měly být a jíst? Vždyť je to naše cesta a ne vždy jsme schopné ji zvládnout ideálně. A ani lidé, kteří jsou o kousek před námi, nezvládají vše na 100%.
- No a co, že jsem nikdy nevydržela držet nějakou dietu? Někdo drží diety kvůli štíhlosti, já bych ji měla držet kvůli zdraví. Jenže, co je to ta pravá dieta – je to bezlepková, bezsacharidová, paleo, SCD dieta, makrobiotika???
- No a co, že se z něčeho poser..e? Ať už skutečně nebo psychicky (=padnout až na dno). Já už dlouho tvrdím, že kdo se nikdy nepos..l, neví, co je život :-)
Nedržme žádné diety, netlačme na sebe přes míru, ale postupně se naučme mít samy sebe rády. S tím pak půjde ruku v ruce chuť lépe jíst, více o sebe pečovat a hlavně si sama sebe vážit.
Někdy se stačí občas pochválit za dobře odvedenou práci, činnost nebo splněný úkol (ať už vlastní nebo od manžela či šéfa/šéfové). Jindy je potřeba nějaký průvodce, žena, psycholog či kurz nebo seminář, ale prostě nevzdávejme to a postupně se naučíme žít s pocitem „jsem dost dobrá taková, jaká jsem“.
Můžeme být krásné a ve své síle, moudrosti a intuici
Jednou jsem slyšela mluvit paní Rostyu Gordon-Smith (Češka, která žila více než třicet let v zahraničí a pracovně procestovala všechny kontinenty). Při jejich slovech jsem plakala. Mluvila krásně a dlouze, ale co mi nejvíc utkvělo v paměti bylo toto:
Nikde jinde na světě nejsou ženy tak krásné, šikovné, moudré a ještě k tomu schopné pracovat, vařit, uklízet a starat se o rodinu. Ale taky nikde jinde na světě nejsou tak nesebevědomé a nevědoucí si svých kvalit.
A tak navrhuji, pojďme si občas říci :
„Mám se ráda.“ Psycholožka Lucie Kolaříková učí, že když se tyhle věty nedaří, můžeme si místo nich říkat jejich obměnu „I takhle se mám ráda“, „I takhle se můžu mít ráda“.
„Jsem dost dobrá.“ Nebo třeba…
Jsem dost dobrá, i když se mi tohle a tohle nepodařilo. No a co? Tohle umím lépe než spousta jiných a udělala jsem to nejlepší, co jsem právě mohla nebo potřebovala.
A ještě jedna věc – poslední. Nezapomeňme si vážit i našich dětí a mužů – všichni se snažíme dělat to nejlepší, co právě umíme, tedy i oni.
Děti nedělají schválně, když jedno umí chodit na záchod v roce a půl a druhé až ve dvou letech nebo třech. Mají asi pro to svůj důvod, o kterém nám nedokážou povědět. Nebo s „dětmi“ třeba právě cloumají v pubertě hormony a jinak neumí, než se vyjadřovat tak, jak se nám dospělým nelíbí.
Muži většinou chtějí zabezpečit svoji rodinu a dát své ženě radost i svoji lásku. Jen ji třeba neumí dávat najevo, tak jak si představujeme. Přitom jsou muži naší oporou, i když nikdy nezvládnou být naší nejlepší kamarádkou a ženou. Jsou ale naším partnerem a „opakem“. Bez mužů by ani nebyly ženy. Jsme jako jin a jang. A naši muži potřebují vědět, že si samy sebe vážíme a vážíme si i jich.
Tak co, co na to říkáte? Souhlasíte? Napište do komentářů a ještě si tipněte to množství roků od mé maturity ;-) Chtěla jsem napsat od mé poslední maturity, ale naštěstí jsem maturovala jen jednou :-))
(výživová poradkyně a laskavá průvodkyně na cestě za pohodou v životě a jídle)
20 let žiju s ulcerózní kolitidou. Přestože mi hrozil vývod a 15 let jsem intenzivně užívala léky, dnes jsem úplně bez léčby. Mám báječného muže a tři děti. Ale taky jsem šest nenarozených dětí ztratila a tragicky přišla o svoji první lásku.
Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, že až 70 procent uzdravení a životní pohody tvoří mysl. Život prostě není jen o zdravé stravě. Dnes jsem průvodkyní všem, kteří se chtějí cítit skvěle ve svém těle.
- Napsala jsem knihu Příběhy českých superpotravin a také další e-knihy.
- Tvořím podcast Příběhy života a uzdravení – na Spotify a Audiolibrix
- Natočila jsem kurzy (nejen pro lidi se střevními záněty).
- A taky vám ráda poradím přímo na míru v rámci konzultace.
