Příběh Ondřeje: „Nestát na místě – to je největší lék.“

/ chronická choroba, IBD, nemoc, Ondřej Baleka, pohyb, střevní záněty, trénink, ulcerózní kolitida

Ondřej je mladý muž. Na jeho krásně vysportované postavě mnoho žen může oči nechat. Je trenér a sportovec tělem a duší. Z pohledu zdravého člověka vypadá jako namakaný „kulturista“, který určitě řeší jen, jak správně nabrat hmotu a kolik zátěže si má dát v posilovně do těla.

Přitom, nic není černobílé. Ani jeho skvělá tělesná kondice. Od svých dvaceti let žije s ulcerózní kolitidou, chronickým zánětem tlustého střeva, a prošel si osobním i zdravotním peklem.

Jeho heslem je: „Nestát na místě – to je největší lék.“

Potýkám se s ulcerózní kolitidou už 10 let a jiné potíže přikládám nežádoucím účinkům léků nebo různým projevům nemoci – slabší imunita, afty, otoky, bolest kloubů. Kolitidu už ale jako problém nevnímám – beru to jako svoji součást. Naučil jsem se s tím pracovat – beru to tak, jak to je. ????

Když ale chodím na kapačky biologické léčby (jednou za dva měsíce a žádné další léky naštěstí neužívám) vidím, že střevní záněty jsou mezi mladými velkým problémem. Dost často jsem tam ve 30 letech nejstarší a těch mladších je víc a víc. To je smutné.

To si pamatuji přesně a upřímně, byla to fáze, kdy jsem si myslel, že jsem „nesmrtelný“. ;-) Hodně, opravdu hodně jsem trénoval a sportoval. Dvoufázové tréninky byly na denním pořádku a k tomu psychicky náročná práce. Tehdy jsem vymáhal pohledávky. To není práce pro každého.

O víkendu, pátek i sobota, nějaká pařba. Tehdy samozřejmě s alkoholem. Teď už si dám maximálně jedno pivo na chuť.

Prostě – tělo bylo ve stresu z tréninků a životního stylu, hlava z práce. V této fázi života jsem spal tak 4-6 hodin maximálně. Myslím, že nebudu lhát, když použiju termín „přetížení systému“.

Peripetie? To asi není to pravé slovo. Moje vysvobození, nebo prozření, řekl bych, přišlo ve chvíli, kdy jsem ležel v nemocnici v Motole. Měl jsem 59 kg a všechno mě bolelo. Celý život mě bolel…

Ondřej po relapsu ulcerózní kolitidy.

Na záchodě jsem měl takové bolesti, že jsem prosil Boha (a to jsem nevěřící – klasika :-) ) ať mi pomůže, nebo to ukončí…

No, jsem stále ještě tady :-) Zažil jsem si s nemocí dost – ložiska na plicích, velké bolesti, nemožnost nic dělat. Většinu času jsem trávil na záchodě. Jak to zná bohužel většina lidí s akutní fází střevního zánětu – bojíš se jít ven, aby ses nepodělal. Zažil jsem obrovský stud spojený s nemocí. Naštěstí to byly jen střípky a dnes jsem úplně někde jinde.

Myslel jsem si, že už nikdy nebudu moct sportovat. Jen jsem doma sledoval zápasy hokeje, fotbalu, bojových sportů a říkal si: „Ty už ne…“

Postupně jsem se zase zkoušel hýbat a ono to naštěstí šlo. Když jsem pak poprvé po tak silném ataku nemoci nastupoval na fotbalový trávník, kleknul jsem si, sevřel trávu a užíval si, že tam můžu být a hrát.

Došel jsem k tomu, že aby mi bylo dobře, musím dělat to, co mě baví a být s těmi, kteří baví mě a já je. Zahrnuje to práci, koníčky a hlavně lidi, se kterými se scházím, přátelím a pracuji.

Vyměnil jsem práci, kde jsem devět hodin seděl u počítače – brala mi životní energii, za práci trenéra v gymu (= posilovně). Mojí náplní je motivovat lidi ke správnému pohybu. K tomu pracuji s dětmi jako hokejbalový trenér. To mi neskutečně dodává energii. :-)

Díky tomu, čím jsem prošel, jsem asi někdy moc přísný trenér – nerozumím tomu, proč někdo zdravý něco nemůže. Když mi bylo zle a byl jsem napojený na hadičkách s umělou výživou, toužil jsem se zase hýbat. V gymu, na hřišti nebo jen venku – prostě proběhnout se a hýbat se jen proto, že můžu.

Takové „běžné“ věci a radosti zdraví lidé nedocení a spoustu věcí, nejen v pohybu, odkládají na zítra…

Ano, konečně mám u sebe lidi, o kterých můžu říct, že jsou opravdoví kamarádi a máme podobné myšlení. Pozitivní a plné výzev. Pocit a seberealizace je to, co mě i je baví. Baví nás na sobě pracovat psychicky a fyzicky.

Moje heslo je nestát na místě – to je největší lék. Samozřejmě se to krásně čte, ale každý den není skvělý. Občas mi je prostě blbě, občas jen hůř. Ale nezoufám si z toho a jdu dál, protože vím,že přijdou zase dobré dny. :-)

Pohyb pro chronicky nemocné? Záleží, v jakém jsou stavu. Když máte CRP* nad 100 a chodíte 20x denně na záchod, tak to moc nejde. Věřte mi, zkoušel jsem to. :-)

V takovém stavu se do žádného sportování nenuťte. Na začátek postačí i delší procházky a energeticky se dobít přírodou. Ve chvíli, kdy je stav stabilnější, můžete začít spíš se silovými věcmi – cvičení s vlastní vahou.

Dokud nejste úplně fit, nezkoušejte ale intervalové tréninky**. Aspoň mně dělaly problémy a platila úměra – čím rychlejší pohyby, tím horší. Pokud vás ale láká začít tímhle způsobem cvičit, najdete mě na Instagramu pod přezdívkou @bali_trener.

Až se tělo ustálí, není problém vykonávat jakoukoli aktivitu – běh, sprinty, kruhové tréninky, bojové sporty. Já to mám třeba tak, že ve chvíli, kdy se soustředím na sport, nemyslím na to, jestli mě něco bolí nebo jestli potřebuji na záchod… Prostě sportuji. Vědomí tady a teď jsou neskutečně silné.

Nejvíc mi ubližovaly rady a představa, že něco nesmím. „Nesmíš sportovat, posilovat atd.“ moji duši víc užíraly, než když jsem si dal fyzicky hodně do těla. Takže prostě cvičím proto, že to posiluje ducha – baví mě se překonávat, ale zároveň to dělat formou zábavy – nestresovat se výsledky a výkony. Just do it.

* CRP je bílkovina a její  hladina v krvi se zvyšuje při zánětlivých onemocněních. Využívá se při kontrole stavu nemocných při střevních zánětech, ale taky v ordinacích praktických lékařů při běžných chorobách, zda je potřeba nasadit nemocnému antibiotika.

** Intervalový trénink je trénink ve vysoké intenzitě s minimálním odpočinkem. Patří sem i kruhové tréninky.

Podobné články

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *