Proč tohle nejíš? Aneb když vám někdo mluví do jídla!

“Aby nejedl základní věci, to je prostě špatně.”

Sdělil mi po sobotním rodinném obědě tchán ležící na pohovce v kuchyni. Z celé rodiny právě on nejvíc řeší to, že můj dvouapůlletý syn nejí maso, ovoce a zeleninu. Ze židle, případně oné zmíněné pohovky, pak radí svému vnukovi i snaše (tedy mně), potažmo i svému synovi, co máme jíst. Tahle situace nastává téměř při každé snídani a obědě při našich občasných víkendových návštěvách.

Většinou synkovi radí, že si má vzít něco jiného, než právě jí. Občas mu dokonce nabízí sádlo, škvarky nebo šunku. Maso už raději ne, protože pochopil, že maso do Pavlíka prostě nedostaneme. Berou mě z těchto rad a nabídek všichni čerti. A to proti sádlu nic nemám. Dokonce si myslím si, že je machr :-)

Syn už více než rok pevně ví, co nechce jíst

Prostě za žádnou cenu neochutná to, co nechce. Dokonce se mu o tom, že nechce jíst maso i zdá. Slyšela jsem, jak ze spánku říká: “Chci kaši. Maso néé.”

Natolik ho konzumace masa trápí. Mně to, že je přirozený vegetarián vlastně nevadí. Snažím se mu doplňovat bílkoviny jinou formou, ale přiznávám, že jeho nechuť k ovoci a zelenině mě trápí. Přičemž po svých prvních narozeninách si rád dal banán, kousek jablíčka a dokonce i syrovou mrkev.

Jen nevím, kde je “chyba” a zda je to vůbec chyba

Často tchánovi říkám, že synovi různé druhy jídla nabízíme a to je asi tak vše, co můžeme udělat. Sami s mým mužem jíme zeleninu prakticky u každého hlavního jídla. Ovoce také jíme.

  • Možná jen nejsem důsledná v tom, že bych mu opakovaně nabízela dané potraviny v různých formách a zvykala ho na chuť důsledně a opakovaně. Jenže spoustu jídla dříve normálně jedl a u mnoha z nich určitě měl těch 15 až 20 pokusů, které prý dítě potřebuje, aby si na chuť té které potraviny zvyklo.
  • Možná mám já sama něco v sobě nedořešeného a on mi jen ukazuje, že někde dělám chybu.
  • Ale možná je stále jen ve věku tzv. batolecího negativismu a také neofobie. Možná má prostě pravdu článek o obou fenoménech s názvem Nutit nebo nenutit batolata do jídla?, který asi tchánovi vytisknu a dám přečíst. Jenže vím, že právě on jinou pravdu než tu svoji neuzná.

Ale nechci být k němu nespravedlivá. Vážím si ho a mám ho ráda. Vím, že mu opravdu leží na srdci blaho jeho jediného vnuka a že nám vlastně jde o společný zájem – aby byl Pavlík zdravý. Jen je někdy těžké ustát ty rodinné názory a střety.

Proto jsem z výše zmíněného článku vybrala důležitou větu:

Zůstat v pohodě při zkoušení nových potravin je opravdu náročné, proto je vhodné, aby měla i maminka dostatečnou podporu.

A proto tímto apeluji na všechny babičky, dědečky, tetičky a strýčky:

Prosím, nedělejte z jídla peklo dětem, sobě ani jejich rodičům!

Můj syn se jinak stravuje relativně dobře:

  • Miluje nejrůznější kaše (jáhlové, pohankové a především ovesné) a jí téměř všechny polévky (včetně luštěninových a zeleninových).
  • Jí oříšky a semínka!
  • Necpe se pečivem a dá si rád suchou rýži a těstoviny.
  • Má rád rybí tuk a třeba i dýňový nebo konopný olej.

Každý den by však rád jedl jogurt, ale to zase nechci já. Jogurty nepovažuji za každodenní jídlo, ale spíše za pochoutku vhodnou pro teplejší měsíce. U svého syna navíc vím, že ho mléčné výrobky zahleňují a pokud má rýmu, vždy se mu druhý den po konzumaci více spustí.

Samozřejmě má rád sladkou chuť a už objevil chuť čokolády. Na kaši vyžaduje k mé malé radosti Granko. Ale na druhou stranu – kaše mu nijak nepřislazuji cukrem ani medem, jen rozinkami, ovocem nebo šťávou vymačkanou například z pomeranče.

Přestože jsem výživová poradkyně, nejsem ta:

  • která by mu občas nedala čokoládu – dávám mu však raději kvalitní hořkou a ne nějaké přeslazené čokoládové vajíčko se žlutým cosi vevnitř a podobné sr…y – pardon, ale u většiny rádoby dětských pochoutek je to jen a pouze reklama, že právě ty ony (nejen ty se sklenicí mléka) jsou pro děti nejlepší!
  • nebo která by ho striktně držela od občasného lízátka, dezertů (které si sama občas ráda dám) nebo obyčejných sušenek.

Sladkosti syn začal občas jíst od svých zhruba 15 měsíců. Byla jsem v tu dobu totiž v lázních a syn se mnou. Mnozí lidé tam měli potřebu “uplácet” synka a ještě dceru kamarádky, která tam byla se mnou, nejrůznějšími sladkostmi. Něco se mi podařilo odmítnout, něco z toho jsem mu po domluvě dala ochutnat. Možná právě v lázních synovi začalo období neofobie, protože do té chvíle vlastně jedl téměř vše (kromě masných výrobků a sýrů).

Těžko říci, viníka netřeba hledati

Třeba by tohle období nastalo i tak. Jen mě prostě mrzí, že jsem věnovala synovi tolik energie a péče, co se týká jídla, a nyní to příliš nejde vidět. Nepatřil nikdy mezi velké jedlíky, ale teď jí opravdu jen určité druhy jídel a v nepříliš velkých množstvích.

Všechny příkrmy i jídlo po prvním roce jsem mu však připravovala v souladu se svými nejlepšími možnými znalostmi, zkušenostmi a snahou. Syn byl kojený do 16 měsíců, přičemž se samovolně odstavil a vše fungovalo podle jakýchsi “měřítek” na výživu malých dětí.

Co k tomu více říct?

Některé věci jste holt schopni ovlivnit a jiné ne, ať už v jídle nebo v životě. Ze článku Nutit nebo nenutit batolata do jídla ještě závěrem budu citovat:

Dítě do jídla nikdy nenuťte, je v období, kdy si vytváří stravovací návyky a nucenou potravinu si může zprotivit na celý život. Buďte trpěliví a vytrvejte v nabízení nových potravin a pokrmů v různých kombinacích a úpravách, ale bez nátlaku. Druhý den pokus zopakujte nebo zkuste něco jiného. Nenahrazujte však nechtěné jídlo nevhodnými náhražkami (např. sladkostmi). Nejlepší cestou je zařazovat potraviny nepozorovaně, tzn. v malém množství do již známého pokrmu.

Nebuďme proto takoví, že za každou cenu chceme dítě někam zaškatulkovat:

  • aby jedl jako ostatní děti,
  • aby pil jako ostatní děti,
  • aby žil, rostl a choval se jako všichni ostatní.

Vždyť každý z nás má svoje vlastní chuťové i životní preference v dospělosti, proč by je nemohlo mít i dítě?

Samozřejmě nesmíme zapomenout naše děti naučit jíst pestře a nezprotivit jim ty oficiálně uznávaná zdravá jídla, ale i zde (možná i více než jinde) platí:

Buďme sami k sobě i k ostatním laskaví!

PS: Dnes je konec června 2019. Synovi se blíží páté narozeniny a s odstupem dalšího dva a půl roku se musím smát. Stále mnoho jídel nejí, stále velkou část potravin ani neochutná. Za ty dva roky se nám podařilo společně zařadit do jeho jídelníčku mleté maso, játrové knedlíčky do polévky a brambory. Úspěch? Ano, z mého pohledu ano. Hodně jsem pochopila, stala se maminkou druhého dítěte, které zatím jí téměř vše a objevila léčivé pochopení pro děti – nejedlíky a jejich rodiče.

Jestli vás tohle téma zajímá, pokračujte dál ke článku Jedno dítě nejí ovoce a zeleninu, druhé snídá rajčata a uzené >>>

 

Veronika Hanzlíková
Jsem mladá žena, ale zažila jsem ve svém životě už mnoho bolesti. Po stránce fyzické i psychické. To mě dovedlo k tomu, že pomáhám ostatním nejen v oblasti celostního pohledu na výživu a toho, co jíst, ale i v oblasti zdravotní prevence a harmonického života. Učím nás všechny, jak se nepo ze života ani z jídla :-)

Nejen proto, že žiju s diagnózou ulcerózní kolitidy, chronického zánětu střev. Víc o mně si přečtěte zde>>

Jsem autorkou dvou elektronických knih a videokurzu:

- 10 klíčů k tajemství potravin>>

- 21 příběhů českých superpotravin>>

- Ulcerózní kolitida a Crohnova choroba - jak žít a jíst kvalitně>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.